Možná jste už slyšeli o Petrově principu – čtenáři mé knihy vědí, že na něj narážím docela často, a to ne z pouhé rozvernosti. Důvod je prostý: pozoruju v našich organizacích stále víc situací, kde tahle teorie doslova roste a ožívá. V podstatě je to až komické, jak v běžné firemní hierarchii každý nakonec vystoupá přesně na úroveň své vlastní nekompetentnosti.
Až na vrchol neschopnosti
Celý současný svět organizací tak připomíná výkladní skříň manažerů, kteří se usilovně tváří produktivně a kompetentně, zatímco jim ve skutečnosti všechno přerůstá přes hlavu. Petrův princip byl sepsán už před skoro půl stoletím, ale přesto působí jako dnes svěží varování mezi tou záplavou manažerských a leadership moudrostí.
A jak se to celé vlastně seběhlo? Laurence J. Peter, který si tohle groteskní divadlo všiml jako jeden z prvních, ho nejprve přednášel a posléze dostal naléhavý podnět, aby své myšlenky sepsal. Místo nějakého odtažitého vědeckého pojednání ale nabídl přímočaré, satirické čtení, které se trefuje do černého místa dnešních organizací.
Jak předcházet šíření nekompetentnosti ve vaší firmě
Asi to je dobrý název tohoto odstavce, protože se šíření nekompetentnosti a neschopnosti ve své firmě může možná často i nevědomky dopustit skoro každý, a to i školený manažer.
Základní principy nekompetentního managementu
- Když jste v něčem doopravdy skvělí, často vám firma „odměnou“ nabídne povýšení do role, ve které totálně pohoříte. Peter to demonstroval na příkladu skvělého „dodržovače pravidel“, který je pověřen tvorbou pravidel a rozhodováním. Ve své nové funkci se pak zasekne, přibrzdí všechny kolegy kolem a výsledkem je jen vyšší stupeň chaosu.
- Jakmile se takhle dostanete na svou úroveň nekompetentnosti, málokdy vás někdo vyhodí a nahradí někým schopnějším. Spíš vám kolegové nenápadně „obcházejí cestu“, protože třeba vědí, že znáte na šéfa nějakou skrytou pikantnost, nebo jsou sami ve stavu, kdy si neuvědomují, jak moc škodíte. Často tak končíte v takzvaném „konečném umístění“, kde zůstanete zabetonovaní, a nikdo se s tím neodváží nic udělat.
- Když jste ještě kompetentní, každý vidí vaše výsledky. A taky jste za ně náležitě odměněni. Jakmile ale sklouznete do nekompetentnosti, hodnotí se hlavně vaše „snahy“. Začíná se řešit, jak brzy ráno přijdete do práce, jestli jste schopní se poplácat s ostatními po ramenou nebo jak příjemně se tváříte na poradách. A paradoxně, ani vaše „superkompetentnost“ vám nezajistí imunitu, když totiž excelujete až moc, můžete dostat padáka taky, protože na ostatní vrháte špatné světlo.
- Nekompetentnost je možná nevyhnutelná, takže máte dvě volby: buď se po hlavě vrhnete do „konečného umístění“ tím, že se co nejrychleji necháte táhnout nahoru, nebo zkusíte „kreativní nekompetenci“ a nenápadně své vyhlídky na povýšení potopíte. Jak?
- Tím, že si vyberete nějakou neškodnou oblast, v níž bude vaše případná neschopnost zjevná, ale ne natolik škodlivá, aby vás vyhodili. Třeba se občas „omylem“ zaparkovat na šéfově místě, být otravně nedůslední ve věcech, které firmu nespasí, ale pár lidí tím dokonale odradíte od nápadu, abyste kdy stanuli na manažerské židli.
- Protože neschopnost je v celé hierarchii rozlezlá jak plevel v uzavřené místnosti, nemá smysl zkoušet masivní čistky – na místa nekompetentních by stejně jen nastoupili jiní neschopní jedinci. A možná by to bylo ještě horší. Společensky vzato navíc nechceme lidi, kteří už mají hypotéku a školné pro děti na krku, bezhlavě vyhazovat. Jak říká Peter, stačí předstírat, že se i ti nekompetentní pořád mohou dostat někam dál – a tím jim i firmě poskytnout aspoň dojem zářné nekompetentní budoucnosti.
Závěrem
Má-li se člověk zachránit před budoucí nesnesitelnou existencí, musí si včas uvědomit, kam ho vede jeho unáhlené šplhání vzhůru po žebříku vlastní neschopnosti. Měl by si sám prozkoumat, kam míří jeho cíle, a dojít k poznání, že skutečný pokrok nespočívá v pouhém stoupání na vyšší pozici, nýbrž v posunu k lepšímu a šťastnějšímu způsobu života.
Je důležité rozlišit, co opravdu přináší kvalitu do lidského prožívání, a co je jen další kus nepotřebného harampádí a hmoty. Kdo si to uvědomí, může nasměrovat svůj intelekt a technologie tak, aby skutečně přispěl k zachování lidského rodu a rozvoji našich nejlepších vlastností.
Pokud se ale místo toho rozhodne dál eskalovat tu superkolosální smrtící past, ve které se už tak často motáme, může ho nakonec čekat jen pokračování neskutečné prázdnoty. Člověk občas zahlédl svůj odraz v zrcadle, a aniž by se okamžitě poznal, začal se smát, než si uvědomil, co dělá. Právě v takových chvílích došlo ke skutečnému pokroku směrem k pochopení. A proto bojujme proti neschopnosti a nekompetentnosti.
