Tak jsem z ranních zpráv zjistil, jaký máme špatný schodek, neschopnou vládu, jak se budou zvyšovat zálohy pro živnostníky, poroste cena másla, nebudou auta, případně o kolik metrů se posunula bitevní čára a že tento druh covidu způsobuje průjem, varuje Prymula. Zcela upřímně, jsem snad kromě zachráněného koťátka na závěr neviděl nic pozitivního, milého nebo snad dokonce laskavého. Následně jsem jel do města koupit květiny, abych potkal doslova desítky pochmurných tváří a na přechodu jsem měl co dělat, abych ho v klidu přešel.
Doba není dobrá a co tam máte dál?
Ano, asi je v lidech špatná doba nebo jsem možná nepotkával ty pozitivní jedince. Mám takové nedobré tušení, že toto se moc nezmění. Jediné a skutečně to jediné, co se může trochu nebo významně změnit bude naše vnímání této dynamické a složité doby. Jak každý z nás přispěje ke změně, a to doslova každý z nás. To, co však všichni v této době nesmíme ztratit je naše víra a silné odhodlání, ať už pracujeme, podnikáme nebo studujeme.
V hlavě mně tak rezonuje příběh víceadmirála Jamese Stockdalea, který působil u námořnictva USA jako letec a strávil sedm let jako válečný zajatec ve Vietnamu. Stockdale kdysi v rozhovoru s Jimem Collinsem vypráví o době v zajetí a ptá se ho, jak to vše dokázal vydržet, když byl vězněn:
„Nikdy jsem neztratil víru v konec příběhu,“ řekl, když jsem se ho zeptal. „Nikdy jsem nepochyboval nejen o tom, že se dostanu ven, ale také o tom, že nakonec zvítězím a proměním tuto zkušenost v určující událost svého života, kterou bych při zpětném pohledu nevyměnil.“
Mnoho minut jsem nic neříkal a pokračovali jsme v pomalé chůzi směrem k fakultnímu klubu, Stockdale kulhal a obloukem kýval ztuhlou nohou, která se nikdy plně nezotavila z opakovaného mučení. Nakonec, asi po sto metrech ticha, jsem se zeptal:
„Kdo to nepřežil?“ „Ano,“ odpověděl jsem.
„To je snadné,“ řekl. „Optimisté.“
„Optimisté? Tomu nerozumím,“ řekl jsem, teď už naprosto zmatený vzhledem k tomu, co řekl před sto metry.
„Optimisté. To byli ti, co říkali: ‚Do Vánoc budeme venku. A Vánoce by přišly a Vánoce by odešly. A pak řekli: ‚Do Velikonoc budeme venku. A přišly Velikonoce a zase odešly. A pak Den díkůvzdání a pak zase Vánoce. A oni umírali se zlomeným srdcem.“
Další dlouhá pauza a další chůze. Pak se ke mně otočil a řekl: „Tohle je velmi důležitá lekce. Nikdy nesmíš zaměňovat víru, že nakonec zvítězíš – což si nikdy nemůžeš dovolit ztratit -, s disciplínou, která ti umožní čelit nejbrutálnějším skutečnostem tvé současné reality, ať už jsou jakékoliv.“
„Do Vánoc se z toho nedostaneme, smiřte se s tím!“
Nenechte si vzít vaši neochvějnou víru, že všechny překážky nakonec zdoláte a nad všemi brutálními fakty vaší současné reality zvítězíte, ať už jsou jakákoli. Já vám věřím.
