Přiznejme si to asi hned rovnou, když přijde syn nebo dcera do firmy, kterou otec budoval třicet let, první věc, která se v místnosti změní, je atmosféra. Každý to zde cítí. Zaměstnanci, kteří pamatují zakladatele ještě v montérkách v prvním autě na dvoře značky Praga S5T. Klíčový obchodník, který ví, že s ním zakladatel slavil první velkou zakázku do Litvy. Pak je tu nástupce sám, který stojí uprostřed tohoto prostoru a ví, že ho všichni měří jiným metrem než kohokoliv jiného.
V tu chvíli přijde v některých knihách o leadershipu rada, která se na první pohled tváří jako jednoduchá:
„Fake it till you make it.“
Tedy volně v mém překladu předstírej, dokud to zvládneš. Jenže tato rada je taková dvojsečná.
Co to vlastně znamená
Původní smysl tohoto idiomu je psychologický spíše než manipulativní. Říká, že i když se uvnitř cítíš nejistě, chovej se navenek tak, jako by ses cítil jistě a postupně se ta jistota stane skutečnou. Nejde o lhaní ostatním, jde pouze o to přestat lhát sám sobě tím, že do nové role vstoupíš naplno, místo abys v jejím prahu čekal, jestli tě pustí dál.
Psychologie za tím stojí pevně. William James to formuloval před více než sto lety: změňte chování, mysl následuje, tedy jednání a emoce jdou ruku v ruce. Mozek nevnímá roli jako přidělenou zvenku. Vnímá ji jako prožívanou zevnitř. Jinak řečeno, neexistuje moment, kdy se jednoho rána probudíte a budete už konečně připraveni. Připravenost se nevyčká, ta se vyrábí jednáním. Pro nástupce rodinné firmy to zní jako osvobození a ono v jednom ohledu je.
Kde „fake it“ funguje
Vytvoříme si takovou modelovou situaci. Je pondělní ráno a nástupce přebral vedení před čtrnácti dny. Vedoucí výroby se pamatuje zakladatele od prvního stroje, a tak hned ráno přijde s problémem, který by dříve vyřešil telefonátem otci. Stojí v kanceláři, ruce v kapsách, a dívá se na nástupce způsobem, který říká: „Tak co na to asi řekneš ty?“
V tu chvíli má nástupce dvě možnosti:
První: trochu se sesune, zabrblá a řekne „musím se poradit s tátou“ nebo „dám vám vědět“ a ihned přijde o autoritu, kterou možná nikdy plně nezíská zpět. Ne proto, že udělal chybu, ale proto, že ukázal, že si svou roli nevzal.
Druhá: stojí rovně a mluví pomalu a klade pouze otázky, aby problém pochopil a naslouchal druhému. Nakonec společně zvolí vhodný postup a rozhodne co a do kdy. Následně se to skutečně rozhodne.
To je „fake it“ ve zdravém slova smyslu. Nástupce samozřejmě nezná všechna řešení. Ale ví, jak se chová člověk, který tu roli vlastní a zvolí toto chování i když se uvnitř třese.
Myslíte si, že je to divadlo? Není toto je trénink. Tělo a mysl se neučí v bezpečí, učí se v roli.
Tady vstupuje do hry ten méně citovaný rozměr idiomu. Když nástupce zaujme přímý postoj, mluví pomalejším tempem, nedívá se do podlahy při obtížné otázce nejde jen o to, jak ho vnímají ostatní. Jde o to, jak začne vnímat sám sebe.
V mé práci s nástupci rodinných firem narážím opakovaně na jeden vzorec. Nástupce, který přichází po externím vzdělání, vezměme třeba MBA, zkušenosti z korporátu, třeba i zahraniční firma ví velmi dobře, co by měl dělat. Má nástroje, slovník a zná všechny ty strategie, procesy a způsoby komunikace, ale v okamžiku, kdy vstoupí do rodinné firmy, něco v něm říká: „tady to neplatí“, tady je autorita táta. Tady jsou zaměstnanci, kteří ho pamatují jako kluka. Tady jsou pravidla, která nejsou psaná, ale všichni je bohužel znají.
Všechny ty kompetence nástupce, které reálně má, zůstanou hezky zabalená v kufru. Nevybalená a nevyužitá.
Fake it till you make it v tomto kontextu neznamená předstírat kompetenci, kterou nemáte. Znamená dovolit si tu kompetenci, kterou máte, skutečně použít. Vstoupit do role a nepřekládat každé rozhodnutí přes filtr „co by řekl táta“, nebo „jak se na to bude koukat rodina“. To je hluboce psychologická práce a ta začíná jednáním, ne myšlením.
Kde fake it nezafunguje
Teď přijde ta část, která je v knihách o seberozvoji většinou vynechána. Rodinná firma přece není korporát. Není to prostředí, kde lze vybudovat autoritu ze dne na den úspěšným prodejem nebo ukázkovou prezentací na teambuldingu na Vysočině. Je to prostředí, kde lidé znají rodinu. Znají historii a ví, kdy se firma zachraňovala a kdo ji zachránil. Mají v ní osobní investici. V tomto prostředí je falešná kompetence odhalena ještě rychleji než kdekoliv jinde.
Vedoucí výroby s dvaceti lety praxe netoleruje nástupce, který „předstírá“, že rozumí výrobním procesům, aniž by je skutečně poznal. Klíčový obchodník, který budoval portfolio zákazníků doslova od podlahy, neodpustí nástupci, který hraje sebejistého manažera, ale při první krizi volá potají tátu. Je tady ale ještě jedna vrstva a ta je specifická pro rodinné firmy.
Zakladatel je totiž stále ve firmě fyzicky nebo v hlavách zaměstnanců. I když odešel. Nástupce, který kopíruje zakladatelův styl, nenajde nikdy autoritu, ale pouze stín zakladatele. Lidé to budou stále srovnávat a ve srovnání s originálem kopie vždy prohraje.
„Nástupce musí začít hrát vlastní roli vědomě.“
Tři věci, které nástupce skutečně potřebuje
Po letech práce s rodinami v přechodu vím, že samotné „fake it till you make it“ nestačí. Potřebuje tři věci, které ho teprve dělají funkčním:
První je sebejistý postoj i bez zkušenosti
Toto je ta část, o které idiom mluví. Vcítit se do role lídra a mluvit jako lídr, rozhodovat jako lídr a nečekat na povolení. Tato sebejistota není arogance. Je to rozhodnutí vzít roli vážně a projevit to chováním.
Druhé je přiznání mezer
Tohle je místo, kde se „fake it“ v rodinné firmě musí zastavit. Nástupce, který otevřeně řekne „tohle ještě nevím, ale zjistím to do pátku“, nevypadá slabě. Vypadá jako člověk, který má pod kontrolou to, co ví, i to, co neví.
Třetí je vlastní identita
Největší past nástupce v rodinné firmě není nedostatek kompetence. Je to snaha být tím, kým je zakladatel. Zakladatel byl charismatický? Nástupce si hraje na charisma. Zakladatel byl tvrdý? Nástupce také ukazuje tvrdost. Tohle je předstírání v nejnebezpečnější podobě.
Tohle není návod k podvodu
Fake it till you make it není návodem k podvodu. Je to povolení vstoupit do role dříve, než se na to cítíte. Je to psychologický nástroj, který říká: nezačínej roli, až budeš připraven začni ji už teď a připravenost si přines s sebou.
V rodinné firmě je tohle jedno z nejtěžších rozhodnutí, která nástupce dělá a zároveň jedno z nejdůležitějších. Protože firma nečeká, lidé v ní sledují doslova každý pohyb a okno, kdy se autorita buduje nebo ztrácí, je mnohem kratší, než si většina nástupců myslí.
Vstupte do své role a nečekejte na povolení zvenku. Povolení si dejte sami.
