Rodina dává firmě pocit kontinuity, ale nedává jí záruku kontinuity. Příjmení nezaplatí dodavatele a sama věrnost k odkazu neudrží konkurenceschopnost, pokud se produkt, služba nebo model za dvacet let nezměnil.
Tohle je věta, kterou v rodinných firmách vídám vyvrácenou znovu a znovu. Na účtech, na fluktuaci klíčových lidí, na tom, kdo sedí u stolu, kde se rozhoduje, když přijde krize.
Než vám to ukážu, jak to reálně vypadá v mé praxi, chci se vrátit o sto let zpátky. Do jednoho konkrétního příběhu, který ukazuje, jak silná dokáže být teorie, i když je od základu zcela špatná.
Ten, který věřil ledu
V roce 1894 stál rakouský inženýr Hanns Hörbiger v noci na dvoře a díval se na měsíc. Dostal skvělý nápad. Měsíc je podle něj tvořený hlavně ledem. Z toho nápadu postavil za dalších dvacet let celý kosmologický systém, který v roce 1913 vydal spolu s astronomem Philippem Fauthem pod názvem „Glazial-Kosmogonie“.
Podle Hörbigera byl led základní stavební látkou celého vesmíru. Hvězdy, planety, dokonce i mezihvězdný prostor jsou podle něj z velké části ledové. Vesmír funguje jako věčný souboj ledu a ohně, ledová tělesa padají do sluncí a vznikají tak nové planety.
Jenže žádný z těchto výroků neměl oporu v pozorování ani v měření. Hörbiger k tomu ostatně sám přiznal, že k té myšlence nedošel výzkumem, ale ve vlastní vizi. Odborná astronomie teorii vše samozřejmě odmítla prakticky od začátku a přesto kniha „Weltenwenden“, která teorii popularizovala, se dočkala pěti vydání. Vznikaly celé kluby, časopisy, celá edice knih věnovaná jen této jedné teorii. Publikum po ní vyloženě toužilo, doslova kdy se tento mýtus stane mocenským nástrojem
Teorie, která ovládala masy
Nejzajímavější část příběhu přišla až s nástupem nacismu. Teorie světového ledu byla „německá“ a svým původem se stavěla do opozice vůči mezinárodní vědě, což se v tehdejším Německu hodilo jako ideologická zbraň proti oficiální fyzice, zejména vůči Albertu Einsteinovi, který byl žid.
Samozřejmě se záhy nejvlivnějším podporovatelem této „čistě německé“ a zcela „čisté“ teorie stal Himmler. V roce 1936 převzal nad teorií oficiální patronát v takzvaném Pyrmontském protokolu. Himmlerova výzkumná organizace dokonce používala Hörbigerovu teorii jako základ pro předpověď počasí.
Podstatné je myslím tohle, ta teorie nepřežívala, protože fungovala. Přežívala, protože byla někomu užitečná. Dávala smysl chaosu a legitimizovala mocenské pozice a světonázor lidí, kteří ji potřebovali jako potvrzení vlastní nadřazenosti.
Hörbiger zemřel v roce 1931, ale jeho teorie ho přežila o řadu let, protože byla užitečná lidem, kteří s fyzikou neměli vůbec nic společného.
Každá firma má svoji vlastní teorii světového ledu
V rodinné firmě vzniká přesně tento typ teorie pravidelně. Nemá formu vědecké práce. Má formu věty, která se opakuje na rodinných sešlostech, v rozhovorech pro média, v prezentaci pro banku.
„Naše firma drží pohromadě, protože jsme přece rodina!“
Tyhle věty nevznikají z dat, ty vznikají z potřeby mít hezký a ukázkový, řekněme jednoduchý příběh místo celé té komplikované reality. Přesně jako u Hörbigera, je to elegantní, uklidňující systém, protože ten je vždycky přitažlivější než nepříjemná pravda, kterou by bylo potřeba měřit, testovat, a hlavně s ní jít ven.
Stejně jako u teorie světového ledu, i firemní mýtus někdo systematicky udržuje při životě, protože je mu prostě užitečný. Rodič, který se nechce v důchodovém věku vzdát vlivu. Sourozenec, který má nárok podle pořadí narození, ne podle svých kompetencí. Poradce, kterému se dobře fakturuje, když se nikdo neptá na nepříjemná čísla.
Firma pak žije ve dvou nebo hned několika verzích současně. Existuje ta oficiální „Forbes“ verze, která se vypráví navenek a pak zde existuje skutečný obraz, který se objeví jen tehdy, když se člověk zeptá každého člena rodiny a zaměstnanců firmy zvlášť a poctivě porovná odpovědi.
Proč vnitřní realita firmu nejvíc posouvá
V mé praxi diagnostiky rodinných firem je právě tenhle rozdíl to nejcennější, co lze zjistit. Ne kolik firma vydělává, to se ukáže v účetnictví. Cenné je zde zjistit, kolik lidí ve firmě věří oficiálnímu příběhu o něčem, co rodinná firma tvrdí a kolik z nich má vlastní, tichou verzi, kterou nikdy nahlas nevyslovili.
Ten rozdíl mezi vyprávěnou verzí a realitou je přesné místo, kde firma ztrácí veškerou energii. Lidé, kteří vidí rozpor mezi oficiální verzí a tím, co se skutečně děje, přestávají věřit vedení. Přestávají investovat víc, než musí. Odcházejí klíčoví lidé, kteří si najdou firmu, kde se nemusí přetvařovat.
Ta rodinnost sama o sobě přitom není problém, je to silná stránka. Dává všechnu tu důvěru, dlouhý časový horizont, ochotu investovat vlastní čas nad rámec pracovní smlouvy. Problém vzniká ve chvíli, kdy se rodinnost použije jako náhrada za strategii. Kdy se firma spolehne na to, že „jsme přece rodina“, místo aby udělala rozhodnutí, které by nerodinná firma udělala bez váhání.
Propustit někoho neschopného nebo zrušit produkt, prodat celou divizi, která dlouhodobě prodělává. Přiznat, že nástupce zvenčí je pro firmu lepší volba než syn, který o vedení nikdy nestál nebo udělat krok zpět, když je třeba.
Scéna z mé praxe
Měl jsem klienta, kde to vypadalo přesně takhle. Ve firmě pracovala snacha majitele, manželka syna. Formálně měla funkci, vizitku a svoje pevné místo v organigramu. Fakticky byla však „podržtaška“. Rozhodnutí, která se jí přímo týkala, se dělala bez ní a lidé ve firmě to věděli a ona to věděla taky.
Otec, majitel a zakladatel, to ale viděl úplně jinak. Ve své verzi příběhu měl snachu zapojenou, „na 100 %v týmu“, připravenou na svoji budoucí roli. Nešlo o to, že by vědomě lhal, on tomu pouze věřil. Konfrontace s tím, jak to vypadá zevnitř, pro něj byla nepříjemná v rovině, kterou rozhodně nechtěl nikdy a před nikým otevírat.
Bál se, co by to udělalo se synem, s rodinnými vztahy, s vlastním obrazem sebe jako spravedlivého patriarchy. Takže radši nekonfrontoval a systém běžel dál na té oficiální „Forbes“ verzi a snacha mezitím ztrácela motivaci a čas. Ostatní zaměstnanci si dělali obrázek o tom, jak firma doopravdy funguje, a přizpůsobovali tomu vlastní chování.
To je totiž přesně ten mechanismus, o kterém mluvím u Hörbigera. Teorie nepřežívá, protože je pravdivá, ta přežívá, protože je pro někoho pohodlnější než realita, a ten člověk má dost moci na to, aby tu realitu nemusel slyšet.
Fyzika nakonec vyhraje
Hörbigerova teorie nakonec celá padla, protože fyzika je prostě neúprosná vůči přání, jak dlouho by se člověk snažil věřit opaku. U firem to funguje stejně, jen v jiném čase. Trh, cash flow a lidská rozhodnutí nakonec vždycky vyhrají nad rodinným mýtem. Otázka nikdy nezní, jestli k tomu dojde, ale zní, jestli si to rodina ověří sama, s nezávislým pohledem, dokud má ještě čas a energii věci změnit, protože vždy přijde nějaká ta neočekávaná chvíle.
V tu nejhorší možnou chvíli, kdy zemře zakladatel a ukáže se, že nástupnický plán existoval jen jako hezká věta na oslavách. Ve chvíli, kdy klíčový zákazník odejde a firma zjistí, že „to tak vždycky přece dělali“ už dávno nefunguje. Ve chvíli, kdy prezentace ukazují něco, co ale skutečně přítomno není.
Sundejte si filtr, kterým se vaše firma navenek prezentuje. Podívejte se, co je pod ním a nebojte se říct si rodině, dokud máte ještě čas, jestli máte skutečnou firmu, nebo jen její „Forbes“ verzi.
Zdroje
- Hörbiger, H., Fauth, P.: Glazial-Kosmogonie, Kaiserslautern 1913. Nagel, B.: Die Welteislehre.
