Já vím, že to v rodinné firmě nikdo nepřizná, ale všichni to vědí…
Seděli jsme u takového pěkného řezbovaného stolu ve firmě. Mám dřevařské vzdělání, tak si takových detailů vždy všimnu. Otec, syn, dcera. Káva a sušenky uprostřed. Dcera Jana se zeptala: „Tati, proč jsi to vždy věděl dřív než já?“
Otec se podíval na syna a syn se podíval do hrnku s kafem a já jsem věděl, že tato schůzka nebude o strategii předání firmy. Bude o něčem jiném, bude o tom, co se děje v té rodině 20 let a nikdo to ještě konkrétně nepojmenoval.
Každý rodič má oblíbence
To není provokace, abyste úvod mého článku hned nezavrhli. To je výzkumem podložený fakt, a přesto ptejte se jakéhokoli rodiče a dostanete dokonalé popření.
„My milujeme všechny naše děti stejně.“
Tak samozřejmě, jenže láska a zacházení jsou dvě různé věci, a právě to zacházení ne láska formuje to, co si děti přinesou do zasedačky o dvacet let později.
Nová studie publikovaná v časopise Development and Psychopathology sledovala 632 párů dvojčat tedy dětí, které vyrůstají ve stejné domácnosti, doslova dýchají stejný vzduch, mají stejné rodiče a ta přišla s nálezem, který mě po šestnácti letech práce s rodinnými firmami nepřekvapil ani trochu, ale možná překvapí vás.
Rozdíly v tom, jak rodiče ukázňují jedno dítě oproti druhému, soustavně souvisejí s příznaky úzkosti, deprese a ADHD. Ne velké rozdíly a ne dramatické, na první pohled viditelné rozdíly. Stačily ty malé a téměř neviditelné. Ty, o kterých si rodiče myslí, že si jich děti téměř nevšimnou, ale.
Děti si jich všimnou vždy
To není to nejpřekvapivější. Nejpřekvapivější je tohle: status oblíbence neposkytoval dítěti vůbec žádnou ochranu. Upřednostňované dítě to vyvolené, to táty pravá ruka, to maminčina holčička, to, které dostalo klíče od firmy v některých případech vykazovalo více problémového chování než to druhé. Ne méně. Přečtěte si to možná znovu. Oblíbenec na tom není lépe.
Tomáš a Jana
Dovolte mi příběh. Jména jsou změněna, ale situace je skutečná. Zažil jsem ji v různých obměnách tolikrát, že by se dala napsat jako scénář a hrát pořád dokola. Tomáš je prvorozený syn. Od malička chodil s tátou do firmy. Viděl, jak táta jedná s dodavateli. Seděl na schůzkách, kde se rozhodovalo. Táta na něj byl obvykle přísný, ale ta přísnost byla prý forma pozornosti. Tomáš věděl, že na tátovi záleží. To, že na něj křičí, bylo paradoxně důkazem, že ho bere vážně.
Jana je myslím o tři roky mladší. Do firmy taky chodila, ale jinak. Táta ji na schůzky nezval. Ne snad proto, že by ji neměl rád. Naopak chránil ji, jak říkal. „To není pro tebe, to je nudné.“ Jana to přijala jako lásku, ale část jí to přijala jako zprávu: ty sem nepatříš, tato témata nejsou tvoje.
Dnes je Tomášovi čtyřicet pět, Janě čtyřicet dva. Oba pracují ve firmě. Tomáš je generální ředitel. Předání proběhlo před třemi lety. Jana vede obchod a marketing. Je dobrá v tom, co dělá a možná lepší než Tomáš ve svém oboru.
Na každé poradě cítím to napětí. Jana navrhne něco rozumného a Tomáš to ihned zamítne. Ne proto, že návrh není dobrý, ale proto, že ho navrhla Jana. Jana to ví a Tomáš to ví. Otec sedí v rohu jako čestný host na vlastní pohřební hostině a nechápe, proč to nefunguje, když přece „oba miluje stejně.“ To je příběh o tom, co se stane, když se nevyřešené zacházení z dětství přenese do řízení rodinné firmy.
Disciplína jako klíč
Studie identifikovala jako klíčový ukazatel nikoliv lásku, vřelost, nikoliv to, koho táta veřejně chválil. Jako klíčová se ukázala disciplína. Přesněji rozdíly v tom, jak rodiče ukázňují jedno dítě oproti druhému. To je nepříjemné zjištění. Protože disciplína je každodenní. Je v maličkostech, ve větách, které říkáme, aniž si to uvědomujeme.
„Tomáši, tohle jsi udělal špatně, přijď za mnou do kanceláře.“
„Jana, to nevadí, příště to bude lepší.“
Obě děti to slyší a obě si to ukládají. Tomáš si ukládá chyby se řeší. Jana si ukládá moje chyby se neřeší, protože já nejsem tak důležitá.
Nebo naopak. Táta je na Janu přísný, protože se o ni bojí a na Tomáše je měkký, protože Tomáš je „přece dospělý a ví co dělá.“ Tomáš si ukládá, že pravidla se na něj nevztahují. Jana si ukládá, jsem stále ta malá, co potřebuje dozor.
V obou případech rodinná firma dostane do vedení lidi, kteří nesou v sobě deformace z těchto let.
Výzkum rodinných firem
Výzkumnice Kathryn Lemery-Chalfantová z Arizonské univerzity popsala mechanismus, který v rodinných firmách vidím denně. Disciplína ze strany matky se silněji pojila s vnitřními příznaky úzkostmi a depresemi a disciplína ze strany otce se pojila s vnějšími projevy vzdorem, porušováním pravidel a agresivitou.
Přeložím to do jazyka rodinné firmy:
Syn, kterého matka ukázňovala nerovnoměrně, přijde do firmy s vnitřním hlasem, který ho neustále zpochybňuje. Má úzkost z rozhodování, stále hledá potvrzení a potřebuje, aby mu ostatní říkali, že to dělá dobře, protože v dětství nikdy nevěděl, zda to dělá dobře nebo ne.
Syn, kterého otec ukázňoval nerovnoměrně, přijde do firmy s externím projevem. Vzdoruje a porušuje pravidla, nikoli ze zlého úmyslu, ale jako protest proti vnímané nespravedlnosti, která je hluboce zakódovaná a sahá až 20 let zpátky. Každá schůzka, kde cítí, že s ním někdo jedná jinak, je pro něj nevědomou replikou dětské scény, kde táta přišel za Tomášem.
Oblíbenec nese těžší kříž
Tomáš, jako oblíbenec, nástupce, táty pravá ruka nese svůj vlastní kříž. Dostával přednostní zacházení a byl dříve zasvěcen do rozhodování. Táta mu věřil, a právě proto Tomáš nikdy nevěděl, jestli je dobrý nebo jestli je jen syn.
Studenti psychologie tomu říkají syndrom impostora v kontextu nepodloženého nároku. Já to vidím v praxi takto: Tomáš se v čele firmy cítí nelegitimně. Ví nebo nějak tuší, že Jana by možná uměla vést firmu stejně dobře nebo lépe, a tak se tato nejistota projevuje jako přehnaná kontrola. Jako neschopnost delegovat nebo jako neustálá potřeba dokazovat, že je na místě oprávněně.
Oblíbenec nestojí na pevné půdě. Stojí na půdě, kterou mu vybudoval někdo jiný a v momentě, kdy táta odejde opravdově odejde, nejen formálně se pod Tomášem ta půda začne třást.
Rodinná firma jako laboratoř dětství
Víte rodinná firma je jediné pracoviště na světě, kde nadřízený a rodič jsou táž osoba. Kde sourozenci a kolegové jsou táž tvář nebo kde rodinná večeře a strategická porada sdílejí stejnou emocionální frekvenci.
Psychologové označují mechanismus přenosu nevyřčených emocí z minulosti do přítomnosti jako nevědomé přenášení pocitů, tužeb a očekávání z minulých vztahů. V běžné firmě jsou tyto přenosy tlumeny formálními strukturami HR oddělením, organizačním řádem, firemní kulturou, jenž v rodinné firmě jsou naopak všechny zesíleny.
Syn, který celé dětství bojoval o otcovu pozornost, ji bude nevědomky hledat i ve vedení. Každý zákazník, dodavatel nebo zaměstnanec, který mu přinese uznání, se stane náhradním tátou. Každé odmítnutí bude bolet víc, než by skutečně mělo.
Jana, která byla vždy ta rozumná. Ta, co nikdy netlačila, ta co nechala Tomáše zářit bude cítit nepřiměřenou zodpovědnost za fungování firmy i za cenu vlastních potřeb a jednou v noci nebo jednou na poradě to vybuchne.
Co s tím, jste-li otec a zakladatel
Cílem nemá být matematická rovnost, vaším cílem je důslednost.
Přeložím vám to do jazyka nástupnictví:
Vaše děti nepotřebují, abyste je milovali stejně to ani není možné, každé dítě potřebuje něco jiného. Potřebují, aby pravidla ve firmě platila pro všechny stejně. Potřebují vědět, proč jste vybrali toho, koho jste vybrali, a hlavně to potřebují slyšet od vás nahlas, věrohodně, bez všech těch keců kolem, promiňte.
Na závěr
Vraťme se k Janě a otci u toho stolu.
„Tati, proč jsi to vždy věděl dřív než já?“
Otec se podíval na syna. Já jsem tentokrát nemlčel. Řekl jsem: „Pane Nováku, myslím, že Jana vám teď neklade otázku o informacích. Klade vám otázku o tom, jestli na ni záleží stejně jako na Tomášovi.“
Otec se na mě podíval a pak poprvé za celou hodinu se podíval na Janu. Opravdu na ni podíval.
„Záleží“, řekl tiše. „Vím“, odpověděla Jana. „Ale nikdy jsi mi to sakra neřekl.“
Víte, až tohle byl začátek skutečného nástupnického procesu. Za šestnáct let práce s rodinnými firmami jsem viděl jedno opakující se schéma, že firmy, kde se to podařilo, byly ty, kde někdo měl odvahu pojmenovat věci, o kterých všichni věděli, ale nikdo nemluvil. Tento článek je pro vás výzvou, abyste tím někým byli vy.
