III. Koncept: Jedna věc, která se nedá předat!
„Dědictví bez vize.“
Za šestnáct let práce s českými rodinnými firmami jsem tuto větu viděl v praxi nesčetněkrát. A pokaždé jinak, někdy jako tragédii a někdy jako příležitost.
Co se předat dá
Při předání rodinné firmy existují věci, které se předat dají a také se předávají relativně dobře.
- Majetek – budovy, stroje, zásoby, pohledávky, podíly. To jsou čísla a papíry. Právníci tohle skvěle zvládnou.
- Znalosti – jak firma funguje, kdo jsou klíčoví zákazníci, jaké jsou procesy, kde jsou rizika. To se předá rozhovory, stínováním, časem stráveným společně.
- Kontakty – jako jsou dodavatelé, odběratelé, partneři, zaměstnanci, kteří firmu znají. To se předá osobním představením a důvěryhodností zakladatele.
Ale existuje „jedna věc“, která se předat nedá.
- Vize – proč vaše firma existuje, co ji dělá výjimečnou, kam směřuje, co je smyslem její existence. Tu si musí každá generace najít sama, a právě zde začíná největší problém nástupnictví.
Dva typy nástupců
Za šestnáct let jsem potkal dva základní typy nástupců. Každý z nich s vizi zachází jinak.
Nástupce, který našel vlastní vizi
Majitel logistické firmy předal podnik svému synovi. Firma měla za desetiletí svého fungování různé divize, dopravu, skladování a služby. Část z nich fungovala dobře. Část přežívala z nostalgie. Zakladatel si ji pamatoval z dob, kdy ji budoval a nechtěl ji pustit.
Syn nastoupil do vedení a udělal něco co otec nikdy nedokázal. Podíval se na firmu bez sentimentu a bez té nostalgie a rozhodl.
Zrušil dopravu. Přesunul veškeré aktivity do skladování. Snížil nákladové zatížení. Zlepšil ekonomiku. Časem nakoupili další skladovací prostory a firma vyrostla způsobem který by za starého vedení nebyl možný. Nezničil dědictví otce. Zbavil ho toho, co ho táhlo dolů a naplnil ho vlastním smyslem.
Tento nástupce vizi nezdědil. Vytvořil si ji. Vytvořil si svoji vlastní vizi rodinného podniku.
Nástupce v servisně udržovacím módu
Druhý typ nástupce je mnohem častější. A mnohem smutnější.
Jsou to děti, které mají vše, co by každý chtěl: vzdělání, zázemí, děti, která funguje, zaměstnance, kteří respektují příjmení. Mají podmínky, ke kterým se jiní podnikatelé složitě propracovávají celý život. Kdysi mi někdo řekl, že je to „zkratka“.
Ale chybí jim odhodlání. Chybí jim vůle a také představivost. Když s nimi sedím a ptám se co chtějí, aby firma byla za deset let dívají se na mě prázdně. Nebo opakují slova svého otce nebo matky. Nebo říkají, že chtějí, aby firma fungovala tak jak funguje dnes.
Doslova servisně udržovací mód. Spravování dědictví bez vize.
Proč se to děje? Odpověď je téměř vždy stejná.
Firma jim vzala rodiče.
Otec byl v práci, když přišli ze školy. Matka řešila faktury místo, aby byla na hřišti. Rodinné večeře se točily kolem zakázek a zaměstnanců. Firma nebyla zdrojem hrdosti, byla rivalem o pozornost rodičů.
A tak si tyto děti vytvořily „hluboký a složitý vztah k firmě“. Milují ji, protože je jejich. Ale nemilují ji, protože ji nikdy nemilovat nebyly naučeny. Dělají, co viděly. Přišly do práce, sedí v kanceláři. Podepisují, co přinesou, ale jejich srdce v tom prostě není.
Co to znamená pro nástupnictví
Většina příprav na nástupnictví řeší špatnou otázku.
Ptají se: Je nástupce připraven převzít firmu?
Ale správná otázka zní: Má nástupce vlastní vizi pro firmu?
Připravenost se dá naučit. Vize se naučit nedá musí se zkrátka najít.
A to je práce, která trvá, která vyžaduje prostor a také která vyžaduje, aby zakladatel ustoupil. Která nakonec také vyžaduje, aby nástupce měl odvahu říct: toto je moje firma. Ne otcova – Moje!
Tři věci, které zakladatel může udělat
- Vyprávět příběh firmy — ne jako legendu, ale jako cestu.
- Dát nástupci prostor pro vlastní chyby.
- Rozlišit mezi firmou a dědictvím.
Tři věci, které nástupce musí udělat sám
- Najít vlastní odpověď na otázku proč?
- Oddělit firmu od rodičů.
- Dovolit si třeba zrušit jedno nostalgické rozhodnutí.
Závěr
Vizi nelze zdědit, ale lze ji pomoci najít.
To je moje práce facilitátora, mentora a průvodce v nástupnictví. Není to práce o smlouvách a organizačních schématech. Je to práce o tom pomoci nástupci najít odpověď na otázku která ho dělá skutečným lídrem, a nejen správcem dědictví.
Protože nejlepší dědictví není firma. Je to odvaha potomka vytvořit něco svého na základech které zakladatel položil.
Řešíte i vy také podobnou situaci ve vaší rodinné firmě?
První rozhovor je zcela nezávazný.
Koncept: „Jedna věc, která se nedá předat!“ vyvinul Petr Kmošek na základě šestnácti let práce s českými rodinnými firmami. Tento koncept se zaměřuje na psychologii předání vize mezi generacemi.
