IV: Koncept: Předání štafetového kolíku
Štafeta, která nikdy nedoběhla
Za šestnáct let práce s českými rodinnými firmami jsem viděl stovky předání. Některá proběhla hladce, ale většina ne. A téměř vždy ze stejného důvodu, ne proto že by lidé nechtěli, ale proto že nikdo přesně nevěděl kdy, jak a co vlastně předávají.
Jak ze sportu jistě znáte, ve štafetovém běhu existuje přesně ohraničená zóna, kde musí k předání dojít. Oba běžci musí být v pohybu. Kolík musí přejít z ruky do ruky ve správný moment. Příliš brzy – nástupce ještě neběží plnou rychlostí a kolík mu vypadne. Příliš pozdě – zakladatel již nestíhá tempo a předání se zadrhne.
V rodinné firmě tato zóna neexistuje, protože ji nikdo neohraničil. A tak se předání buď odkládá donekonečna nebo proběhne špatně a firma i rodina nesou následky.
Tři způsoby, jak se předání pokazí
Zpackané nástupnictví – štafetový kolík jako záchranná síť
Jsou děti, které si neumí poradit na trhu práce. Nevědí, co chtějí. Střídají zaměstnání a ztrácejí se. Rodič z lásky, z obav, z nejlepších úmyslů udělá rozhodnutí, které se zdá být laskavé. Vytvoří pro dítě roli ve firmě. Dá mu titul, plat a ochrání ho a říká tomu u našeho sezení nástupnictví.
Ale o nástupnictví tu nemůže být řeč. Nástupce, který přišel do firmy, protože nikam jinam nepatří není nástupce, je pouze záchrannou sítí nataženou rodičem. Výsledek je vždy stejný. Zaměstnanci to vidí, cítí protekci, ztrácejí respekt k nástupci, a i k zakladateli. Toxická kultura se šíří tichým odporem. Dobří lidé odcházejí. Zbývají jen ti, kteří nemají kam jít.
Firma se nezhroutí okamžitě, ale pomalu a tiše se vyprazdňuje od lidí, od energie, od smyslu. Kolík nebyl předán. Byl vložen do ruky dítěte, které o něm nevědělo a nechtělo ho nést.
Zlomený nástupce — štafetový kolík jako trest
Druhý příběh je smutnější, protože se týká dětí které skutečně schopné jsou. Jsou nástupci kteří fungují. Pracují a učí se. Přebírají odpovědnost a rostou. Ale rostou pod tíhou autoritativního zakladatele. Každé jejich rozhodnutí je zpochybněno. Každý úspěch připsán firmě. Každá chyba vytažena jako důkaz nepřipravenosti.
Tito nástupci jsou zlomeni autoritou dříve, než dostali šanci ji převzít. A pak přijde takový „klíčový moment“ někdy náhodný rozhovor, někdy setkání s konzultantem, někdy jen správná otázka ve správný čas:
„Proč to děláš?“
A nástupce se zastaví. Podívá se kolem sebe. A poprvé si položí otázku, na kterou nikdy neměl prostor odpovědět. Proč vlastně. Pro koho vlastně. Jestli vůbec chce.
A pak se postaví na zadní a odejde a není to ze vzdoru nebo z lenosti, ale protože teprve teď vidí, co se dělo. Zpracovávají tu duševní újmu různě terapií, odmlčením, dlouhým hledáním. Někteří se vrátí, ale mnozí ne. Ten štafetový kolík byl nesený příliš dlouho pod cizí autoritou. A v momentě, kdy nástupce pochopil že nese kolík pro někoho jiného – odložil ho.
Zakladatel, který nic nepustí – štafetový kolík ve dvou rukách
Třetí způsob je nejběžnější a nejméně dramatický, proto nejhůře viditelný. Zakladatel formálně předá. Nástupce dostane titul, kancelář, pravomoci. Vše vypadá správně, ale zakladatel stále přichází do firmy. Stále se ho ptají na rozhodnutí. Stále radí a jeho rady znějí jako příkazy. Stále je přítomen na jednáních a stále je jeho slovo to poslední.
Štafeta je ve dvou rukách zároveň. Nástupce nedokáže s ním už dál běžet, protože zakladatel je také stále ve hře. Zaměstnanci nevědí, koho poslouchat. Nástupce ztrácí autoritu, kterou nikdy skutečně nezískal. Zakladatel se diví, proč nástupce nedělá rozhodnutí sám a nikdo nepojmenuje co se děje.
Protože pojmenovat to by znamenalo konfrontaci a konfrontace v rodinné firmě je nebezpečná.
Kdy je nástupce připraven
Za léta praxe jsem identifikoval tři znaky skutečné připravenosti, ne ty které se uvádějí v příručkách, ale ty, které vidím v praxi.
- Nástupce rozhoduje i když se může mýlit.
- Nástupce má vlastní vztah s klíčovými lidmi ve firmě.
- Nástupce ví proč.
Bez těchto tří věcí je předání formální, s nimi je skutečné.
Kdy je zakladatel připraven pustit
Stejně důležitá otázka — a mnohem méně pokládaná. Je připraven když dokáže odpovědět na tři otázky:
- Kým budu až předám?
- Čemu důvěřuji v nástupci?
- Co chci, aby si o mně lidé pamatovali?
Zóna předání
Ve štafetě je zóna předání přesně ohraničená. V rodinné firmě ji musíme společně ohraničit záměrně. Zóna předání není den ani týden. Je to období, dnes typicky jeden až tři roky, kdy oba běžci běží společně. Zakladatel zpomaluje a nástupce zrychluje. Štafetový kolík přechází postupně, nejprve jedno rozhodnutí, pak druhé, pak celá oblast.
Ale aby zóna fungovala, musí platit jedno pravidlo: v každém okamžiku musí být jasné kdo má štafetu.
Tato změna je pro zakladatele nejtěžší část celého procesu. Není to ztráta, ale je to jiná forma přítomnosti, která vyžaduje vědomé rozhodnutí a často podporu někoho zvenku kdo pomůže tuto roli pojmenovat a přijmout.
Závěr
Protože nejkrásnější štafeta není ta kde jeden běžec závodí sám. Je ta kde předání proběhne tak plynule že diváci ani nezaznamenají přesný moment kdy se štafetový kolík vyměnil. Firma běží dál…
Řešíte i vy také podobnou situaci ve vaší rodinné firmě?
První rozhovor je zcela nezávazný.
Koncept „Předání štafetového kolíku“ vyvinul Petr Kmošek na základě šestnácti let práce s českými rodinnými firmami. Tento koncept se zaměřuje na psychologii a dynamiku samotného momentu předání mezi zakladatelem a nástupcem.
