Abych to do svého úvodu trochu razantněji podtrhnul, na naši republiku a český střední byznys míří dvě vlny. Jsou to vlny třídy „rogue wave“, což znamená vlnu, která svojí výškou více než dvojnásobně přesahuje původní. Jednu z vln vidí každý a bojí se jí pojmenovat nahlas. Druhou nevidí skoro nikdo a ta přitom doslova semele víc firem než ta první. Navíc obě mají společného jmenovatele, kterého většina majitelů odmítá pojmenovat: sebe.
Tohle není článek o tom, jak je těžká doba, protože doba je vždycky těžká, navíc když podnikáte jste stále ve střehu před klidnými vodami. Tohle je článek o tom, proč vaše firma pravděpodobně nezkrachuje na konkurenci, na energiích ani na Číně, ale na tom, že vy jako majitel jste se za posledních dvacet let stal jediným člověkem, který firmu drží pohromadě.
Jednoho slunečného dne ji držet přestanete. Buď proto, že přijde krize a vy nebudete mít kapacitu reagovat nebo pouze proto, že vám bude pětašedesát a nebude komu ji předat.
Pojďme se na to podívat střízlivě a s čísly, a ne abych vás strašil, ale abyste jako majitelé viděli, kde přesně stojíte.
Vlna první a krize, která už běží naplno
Začněme tím, co cítíte ve vašem cash flow. Firemní tíseň v Evropě není scénář pro rok 2027. Je tady teď a je nadprůměrná. Evropská centrální banka ve své Zprávě o finanční stabilitě z května 2026 konstatuje, že firemní insolvence v posledních čtvrtletích prudce vzrostly a rizika jsou jednoznačně skloněna směrem dolů, přičemž zhoršení je vidět zejména u úvěrů malým a středním firmám. To je hlas centrální banky, která řekne nahlas přesně tolik, kolik si může dovolit a ani o slovo víc.
Další zajímavým bodem je pohled advokátní kanceláře Weil, který ukazuje, že nejvíc zasaženým trhem Evropy zůstává Německo a hned za ním se na začátku roku 2026 zhoršila Francie. Maloobchod je podle stejného indexu na nejhorší úrovni od globální finanční krize.
Teď to nejdůležitější pro vás, pokud podnikáte v Česku. Pojišťovna úvěrů Coface ve své analýze střední a východní Evropy z roku 2026 varuje, že insolvenční rizika v regionu budou sílit, nejsilnější nárůst úpadků je ve zpracovatelském průmyslu, stavebnictví a dopravě a rostoucí insolvence v Německu, klíčovém obchodním partnerovi regionu, zvyšují riziko přelévání přes naše dodavatelské řetězce.
Přeloženo do češtiny: když kýchne německý odběratel, český subdodavatel dostane chřipku. A německý odběratel zrovna leží s horečkou.
Historický kontext to potvrzuje. Insolvence v eurozóně v roce 2024 vzrostly o devatenáct procent, přičemž Německo přidalo třiadvacet procent, Francie sedmnáct a Itálie pětačtyřicet. Západní Evropa pak čelila dalšímu růstu počtu úpadků i v roce 2025, tedy už čtvrtý rok v řadě.
Tohle je ta vlna „pojmenovaná“, které se bojíte nahlas, jen vnímáte špatně její příčinu. Krize nevytváří problémy, krize jen odhaluje ty, které už ve firmě byly. Firma, která stojí na jednom přetíženém majiteli, nepadne kvůli energiím. Padne proto, že majitel, který obvykle dělá práci pěti lidí, najednou musí dělat práci patnácti a nestíhá. Krize je testem a test neprozradí nic nového, jen ukáže, co jste se nenaučili.
Vlna druhá a téma nástupnictví, které nevidíte
Teď naše druhá vlna. Ta tichá, o které se v českých firmách nemluví, protože se týká věci, kterou si žádný zakladatel nechce přiznat, vlastní konečnosti. Čísla z Evropy jsou jednoznačná. Podle dat shrnutých napříč evropskými institucemi se v Evropě ročně převádí kolem 450 000 firem a zhruba 150 000 podniků ročně je v riziku, že vůbec nenajdou nástupce. To je největší přesun vlastnictví majetku v poválečné historii našeho kontinentu.
Nejlepší předpověď toho, co čeká Česko, je Německo, protože jak jsem již psal v mé rubrice rodinných firem německý Mittelstand je o generaci napřed a jeho data jsou nemilosrdně přesná. Rozvojová banka KfW, kterou zmiňuji i ve svém videu na mém YouTube kanále uvádí, že do konce roku 2027 bude chtít předat firmu v průměru 125 000 majitelů malých a středních podniků ročně, že zhruba 231 000 z nich už zvažuje raději zavření než předání, prostě proto, že neexistuje životaschopný nástupce a že devětatřicet procent německých podnikatelů je starších šedesáti let.
Ještě doplním KfW poprvé v historii svého měření poukazuje na plánované zavírání firem, které převyšuje plánované převody. Zhruba 569 000 zavření proti 545 000 převodům do konce roku 2029. Více majitelů se tedy rozhodlo svou firmu zavřít než předat. Dílo života raději pohřbít než svěřit?
Časování této vlny je podle analýz trhu rozložené. Roky 2025 až 2030 v Německu, Rakousku a Francii, 2026 až 2032 v Itálii a teď si do toho dosaďte Česko. Naše zakladatelská generace nevznikla po válce, ale vznikla po roce 1989. Lidé, kteří v devadesátých letech rozjeli vlastní firmu, jsou dnes ve věku pětapadesát až pětašedesát.
Česká nástupnická vlna je opožděná za německou zhruba o jednu generaci podnikání, což znamená, že vrcholí právě teď a v příštích deseti letech.
Majitelé rodinných firem: „Vy jste ta vlna.“
Proč to nezvládnete sami?
Tady přichází nepříjemná část. Největší překážkou zde není daňový režim, banka ani nedostatek kupců, jak si řada prodejců trhu firem myslí. Podle výzkumu KfW je nejčastěji uváděnou překážkou najít vhodného nástupce a hned vedle stojí věc, kterou žádná tabulka nezměří: je nesmírně těžké, aby šéf firmy, zvlášť zakladatel, předal svoje otěže.
Byl jsem teď dva dny v Brně a opět jsem to viděl jako vzorec. Český majitel padesát plus si vybudoval firmu vlastníma rukama a zná v ní každý šroubek, každého zákazníka a každou slabinu svého provozu a přesně proto je nejhůř schopný ji předat. Protože předat firmu znamená připustit, že bez něj poběží dál, a to je pro spoustu zakladatelů existenciálně horší než krize. Upřímně, krizi vždy nějak přežijete, ale vlastní postradatelnost se vám přiznává mnohem hůř.
Tohle je ten bod, kde se obě naše vlny z úvodu potkávají v jedné jediné osobě. Cyklická krize prověří, jestli firma unese šok bez toho, abyste u všeho byli vy. Nástupnictví prověří, jestli firma unese vaši trvalou nepřítomnost. Obě otázky mají stejný kořen, stal jste se úzkým hrdlem vlastní firmy a dokud to budete vnímat jako důkaz své nepostradatelnosti místo jako konstrukční vadu, žádná z těch vln vám nepůjde zvládnout.
Co Západ dávno postavil a my zatím ne?
Na Západě na tuhle potřebu majitelů vznikla celá profese. V Německu jí říkají Sanierungsberatung, Sanační poradenství nebo Restrukturalizace a Interim management, v anglosaském světě Turnaround advisory, Crisis management nebo v té nejhezčí metafoře Company doctor atd. Někdo, kdo přijde, vyšetří, stanoví diagnózu, předepíše léčbu a odejde, ale ne aby vaši firmu převzal, ale aby majiteli pojmenoval, co se děje, a dal mu do ruky plán.
Ten trh je obrovský a dospělý, protože globálně byl trh interim managementu v roce 2024 oceněn zhruba na pět miliard dolarů a podle tržních analýz má do roku 2035 vyrůst na dvojnásobek, přičemž samotný segment krizového managementu má dosáhnout hodnoty kolem 2,4 miliardy dolarů.
Jen v Německu odhaduje asociace DDIM (Dachgesellschaft Deutsches Interim Management e.V. ) trh kolem 2,7 miliardy eur pro rok 2026 a zhruba dvanáct a půl tisíce aktivních interim manažerů. Průměrná denní sazba německého interim manažera se podle zde pohybuje kolem 1 200 až 1 300 eur, v rozpětí přibližně 800 až 2 300 eur podle náročnosti zadání, v našem přepočtu a kontextu se sazba Interim manažera v českém prostředí může pohybovat od 20 000,- až do 50 000,-.
Přečtěte si tu poslední číslovku ještě jednou a pomalu „Padesát tisíc korun za den“. To není proto, že by ti lidé byli chytřejší než vy, je to jen proto, že na Západě firmy dávno pochopily, že externí, nezávislý pohled v krizi nebo při přechodu není přiznání slabosti, je to manažerský nástroj jako kterýkoli jiný.
I na vyspělém německém trhu platí, že nejhůř obsloužené jsou právě střední a malé rodinné firmy, které interim a krizové vedení objeví až ve chvíli, kdy narazí na úzké hrdlo nebo generační přechod. Velcí hráči v interim managementu jdou po velkých finančních restrukturalizacích s dosazením vlastního krizového ředitele. Rodinná firma s padesáti až dvěma sty lidmi, kde majitel neví kudy kam, je pro ně příliš malá.
Co majitelům rodinných firem skutečně pomáhá?
Za mou praxi je to jednoznačně „krizová intervence ve firmě“, já ji v mé poradenské práci říkám „krizovka“ nebo „urgentní konzultace“. Pojďme být konkrétní, protože „někdo zvenčí“ je fráze a fráze nikoho nezachrání. Funkční konzultační model není ten, kdy přijde konzultant a posadí se vám do firmy na rok jako další náklad. Funkční model je krátký, ostrý zásah, který má čtyři fáze a jasný konec.
Nejdřív rychlá diagnostika. Někdy stačí doslova pár hodin, někdy pár dní až pár týdnů. Rozhovory s klíčovými lidmi, pohled do dat, hledání kořenové příčiny, ne symptomů. Symptom je „nestíháme zakázky“. Příčina je „všechna rozhodnutí jdou přes jednoho člověka“. Tyhle dvě věci si firma zevnitř skoro nikdy nespojí, protože je v tom příliš dlouho a často „až po uši“.
Pak pojmenování, jako napsaný, objektivní obraz situace. Tohle je často ta nejcennější část, protože je to poprvé, co někdo majiteli řekne nahlas věc, kterou kolem něj všichni vědí a nikdo se neodváží vyslovit.
Nakonec plán a úkoly s jasnými vlastníky a termíny. Co udělat tento týden, co tento měsíc, co letos. Komu co předat a co přestat dělat osobně.
Závěr krizové firemní intervence je odchod. Dobrý zásah má vždy svůj konec. Konzultant, který se ve firmě uhnízdí napořád, není lékař, ten se pouze chce stát závislým. Smyslem je, aby firma byla po zásahu silnější bez něj, ne aby ho potřebovala pořád.
Tohle je ten znatelný rozdíl mezi krizovou intervencí a klasickým poradenstvím. Poradce vám dá prezentaci. Intervence vám pojmenuje realitu, dá plán a předá vám zodpovědnost zpátky a v ideálním případě se ta samá firma ozve za dva roky znovu tentokrát ne kvůli krizi, ale kvůli předání.
Volba, kterou stejně uděláte
Vrátím se na začátek mého dnešního článku. Dvě vlny a jeden majitel. Cyklická krize přijde, ať chcete nebo ne, a prověří, jak je vaše firma odolná bez vašeho neustálého hašení. Nástupnická vlna přijde taky, protože roky nemilosrdně plynou a vy nezmládnete a prověří, jestli jste vybudovali firmu, nebo jen velmi náročné zaměstnání pro sebe sama.
Ta volba se udělá tak jako tak. Otázka je jen, jestli ji uděláte vědomě a včas, dokud máte sílu a čas věci nastavit, nebo jestli ji za vás udělá vyčerpání, zdraví, banka nebo kalendář. Sedm z deseti rodinných firem nepřežije první předání. Více německých majitelů se dnes rozhoduje firmu zavřít než předat. To nejsou cizí čísla, to je předpověď počasí pro český střední byznys na příští dekádu.
Nejhorší, co můžete udělat, je čekat, až začne hořet. Protože až začne hořet, nebude čas na diagnostiku, bude čas jen na škody, i tento scénář v praxi často dnes vidím. Nejlepší okamžik pozvat někoho, kdo vám nezaujatě pojmenuje, kde stojíte, je tehdy, když firma funguje a vy máte pocit, že „něco se mění, ale nevím co“. Ten pocit je nejlevnější varovný signál, jaký kdy dostanete.
Nejsem tu od toho, abych vám firmu převzal. Jsem tu od toho, abych vešel do místnosti, pojmenoval, co se v ní děje, dal vám plán a zase odešel a nechal vás silnější, než jsem vás našel. Otázka nezní, jestli vaši firmu čeká krize nebo předání, bohužel jí čeká obojí.
Zdroje
- Evropská centrální banka, Financial Stability Review, 2026. ecb.europa.eu
- Weil European Distress Index, Q1 2026, www.weil.com
- Coface, CEE Insolvencies 2026, www.coface.com
- Allianz Trade Global Insolvencies report. www.allianz.com
