Už si nemůžeme dlouhodobě hrát na to, že se nic neděje. Všichni máme naprosto jasné signály, že krize je na cestě. Evropská unie a dotace fungují jako morfium, které oddaluje nevyhnutelnou bolest a odkládá zásadní problémy, jež s sebou přináší padající hospodářský výkon EU i ostatních zemí. Neházím to pouze na současnou vládu, je to problém dlouhodobý a systémový.
Krize v Česku
Je na čase, abychom opustili svá útulná kancelářská křesla a začali aktivně přemýšlet o tom, co tu vlastně zanecháme našim dětem. Přestat si namlouvat, že dokud nám na účet chodí každý měsíc stejná částka, není potřeba nic měnit. Ale co když vám to křeslo jednou vezme AI nebo, v horším případě, zanikne kvůli krachu vaší firmy? Lhostejnost, ta tichá hrozba, roste a přichází v plné síle a bubnuje.
Je to přece naše země
Je čas začít být kritičtí k tomu, komu svěřujeme svou zemi a do jakých rukou ji předáváme. Pojďme si klást základní otázky: Jaké kompetence mají lidé, kteří nás vedou? Co nám přináší spolupráce s jednotlivci? Musíme začít být upřímní a kritičtí k tomu, jak si skutečně stojíme ve srovnání s ostatními, jak podporujeme mladé generace a jaké dluhy a závazky musíme platit.
Už nestačí myslet v rámci „my versus oni“ EU versus Amerika, Čína či jiné mocnosti atd. Je načase, aby český národ myslel a jednal jako celek, který čelí výzvám společně, jako jeden. Nechci, aby se všichni probudili zpocení, až zjistí, že naše drezína dávno odjela, zatímco my jsme pořád stáli na perónu. Nečekejme na ten moment nebuďme lhostejní, je to přece naše země.
Kdysi jsem slyšel jednu větu:
„Až vyjdou do ulic ti, kteří jezdí čtyřikrát ročně na dovolenou, už bude trochu pozdě.“
