📖 6 min. čtení

Kdysi dávno ve staré čtvrti v jednom městě České republiky existovala jedna velká a slavná továrna. Manažeři této továrny právě ukončili své působení, z důvodu toho, že neměli kam kariérně postupovat a ve shodě s majitelem se dohodli, že se vydají na cestu po světě a že je pravděpodobné, že se mohou potkat v budoucnu a v budování továrny a její slávy pokračovat.

Zhruba po deseti letech se vrátili do staré čtvrti v onom městě a ke svému ohromení našli továrnu opuštěnou. Dalo se poznat, že je prázdná už nějaký čas. Všechno chátralo a místo zarůstalo plevelem. Nejmladší manažer vyslovil otázku, kterou si v duchu kladli všichni tři: „Kam se všichni poděli? Co se stalo s naší továrnou?“

Nejstarší manažer mu odpověděl: „Bál jsem se, že se stane něco podobného. Nepochybně k tomu došlo, protože majitel už neměl žádné nové výrobky, které by mohl prodávat a továrnu zavřel.“ Druhý manažer zavrtěl hlavou. „To není pravděpodobné. Myslím, že k tomu došlo, protože jiní manažeři přestali továrnu udržovat a připustili, aby všechno zchátralo a zpustlo.“

Nejmladší manažer nesouhlasil. „To také není pravděpodobné. Myslím si, že k tomu došlo, protože majitel firmy zestárl, ale v nové generaci nebyl žádný schopný manažer, který by mohl firmu úspěšně řídit.“

Dohadovali se o tom dlouho a rozhodli se k postupu. Prohledali okolí, ale neobjevili ani stopu po původních zaměstnancích, které znali. Nakonec se znovu sešli, aby situaci důkladně probrali. První promluvili starší manažer. „Myslím, že tu záhadu asi nevyřešíme. Možná se nikdy nedozvíme, co způsobilo úpadek a zkázu továrny.“ Druhý manažer přikývl. „Možná by bylo lepší zamyslet se nad tím, co bychom měli dělat dál. Naše povinnost mi připadá zřejmá,“ ozval se mladší manažer. „Musíme navrátit továrně její bývalý lesk a slávu. To by od nás majitel očekával.“

„Ano, právě jsem se chystal navrhnout totéž,“ přitakal nejstarší manažer. Já se můžu ujmout převážné většiny výroby. Koneckonců, dělal jsem majiteli asistenta a z nás tří mám největší znalosti našeho výrobního programu.“ „To je pravda,“ souhlasil druhý žák. „Já můžu převzít provoz továrny. Budu plánovat všechny práce na průběžné údržbě a dohlížet na ně. Koneckonců jsem vyhlášený svým smyslem pro detail. Z nás tří mám největší organizační schopnosti a znalost provozu.“

„To je skvělé!“ Nadchl se nejmladší manažer. „Já budu pracovat jako spojka továrny s vnějším světem. Koneckonců, vždycky jsem byl známý svou přátelskou a otevřenou povahou. Z nás tří mám nejvíc obchodních kontaktů, které bychom mohli využít v náš prospěch.“

Ti tři se dali do práce. Společně všechno postupně obnovovali. Tvrdá práce se postupně začala vyplácet a rozneslo se, že továrna je opět v provozu a začíná být konkurenceschopná. Začali přicházet další zaměstnanci a továrna získala další nové projekty a zákazníky. Továrna se stala pod jejich vedením slavnější a úspěšnější, než tomu bylo dřív.

O pár let později se jednou sešli, aby oslavili svůj úspěch. „Víte, nikdy jsem nevěřil že se nám bude tak dařit,“ přiznal nejmladší manažer. „Jak jsme toho podle vás dosáhli?“ Nejstarší manažer odpověděl: „Copak to není zjevné? K našemu úspěchu došlo především zásluhou mých vlastních vynikajících výrobních technik, který jsem vynalezl. Všimněte si, jak díky nim nás naši klienti obdivují.“

Druhý manažer se opovržlivě ušklíbl. „Nesmysl! Tvoje výroba je sice působivá, ale k ničemu by nám nebyla, kdybychom neměli dokonale fungující prostředí, kde můžeš vyrábět. Náš úspěch je především dílem mé pečlivé a opatrné manažerské správy továrny. Jen si všimněte, jak v naší továrně všechno běží hladce a bez problémů!“

„Ne! Oba se mýlíte.“ Nejmladšího manažera to popudilo. „Bez neustálého přílivu nových klientů by nesešlo na tom, jak skvělá je naše výroba nebo jak výborně je továrna řízena. Úspěchu jsme dosáhli hlavně díky mé snaze představit a prezentovat naši továrnu světu, podívejte se na všechny ty klienty a zákazníky, které jsem sehnal já.“

Jejich spory se zhoršovaly a časem se změnily v trvalé hádky. Zpočátku se přeli jen v soukromí, ale zanedlouho se neshody přenesly i na veřejnost. Otevřené nepřátelství, které jeden druhému projevovali měla na továrnu vážný dopad. Zaměstnanci i zákazníci se v napjaté atmosféře cítili stále nejpříjemněji.

Věhlas továrny začal upadat a zákaznici postupně přicházet. Jednoho dne tři manažeři zjistili, že už nezbyl ani jeden klient, nebylo pro koho vyrábět. Všichni měli pocit, že jejich rozpory se nedají překonat, takže nemá smysl pokračovat ve spolupráci. Bylo načase znovu odejít.

Všichni udělají nejlépe, když se vydají zpátky do světa a budu si v něm hledat vlastní osud. Než se rozešli každý svou cestou, pochopili však, že na jedné věci se přece jenom shodnou: na tom, co kdysi způsobilo úpadek továrny.

Nešlo o nedostatek nových výrobních technik. Ani o špatnou správu a údržbu. Ani o to, že se neobjevili noví zákazníci.

Byl to… nedostatek harmonie.

Všichni začali selhávat, když ztratili společný cíl. Každý z nich začal usilovat o něco jiného než na začátku – už nešlo o obnovu továrny, ale prahli po uznání pro sebe. Všichni se odchýlili od základního Taa a soudili, že si zaslouží větší uznání než ostatní.

Když lidé přestanou jednat ve vzájemné jednotě, jejich individuální jedinečné dovednosti a vlastnosti přestanou být přínosem ke společnému dílu, ale stanou se smrtící zátěží. To, co začalo jako synergie, se promění v souboj jednoho ega s druhým. To je rub zákona úspěchu.

S přispěním zdroje: Tao úspěchu. Derek Lin

- Reklama -