Mapa rodinných firem v Evropě
Kde jsou rodinné firmy nejsilnější a proč vás to překvapí?
Když dnes řeknu „rodinná firma“, většina lidí si představí takový ten malý podnik, kde tatínek sedí za kasou mamka pobíhá kolem a syn opravuje auto v garáži. Jenže realita je jiná, je složitější, větší a přiznejte si i trochu překvapivá.
Nedávno vyšla zajímavá studie, která mi přistála na stole a já ji přečetl jedním dechem. Marcelo Ortiz z Universitat Pompeu Fabra v ní analyzoval přes dva miliony soukromých firem ve 24 evropských zemích. Výsledek je, jak jsem očekával, Evropa je kontinentem spousty rodinných firem, a to výrazněji, než jsme si většinou ochotni připustit, ale pojďme popořadě. Protože ta data jsou zajímavá, a ještě zajímavější jsou otázky, které za nimi stojí.
Tři čtvrtiny firem jsou rodinné
Začnu číslem, které mě při čtení studie upoutalo: 74 % soukromých evropských firem je rodinně kontrolovaných, tedy tři ze čtyř a 58 % z nich má v čele i rodinného manažera ne externisty, ne profesionálního CEO z nějaké interim agentury nebo nabraná headhunterem, ale někoho, kdo nese stejné příjmení jako zakladatel.
Pokud se díváte na velké, veřejně obchodované korporace, tam se pohybujeme kolem 16–40 %. Logické je, že čím větší firma, tím víc tlaku na profesionalizaci, investory, správní rady atd., ale právě proto mají rodinné firmy v soukromém sektoru tak dominantní postavení, jsou páteří každé evropské ekonomiky, o kterých se zase tak moc nemluví, protože nevydávají tiskové zprávy a nekotují na burze.
A teď ta moje slibovaná mapa rodinných firem. Protože Evropa není jeden homogenní celek, je to taková mozaika tradic, právních systémů a historických traumat, které se do čísel propisují dodnes.
Západ vs. Východ? Tak jednoduché to zase není
Když se podívám na data po jednotlivých zemích, na první dobu je obvyklé hledat vzorec západ versus východ. Jenže ten tam není, je to složitější a tím pádem i zajímavější. Podívejte se třeba na Rumunsko, 95 % soukromých firem je rodinně kontrolovaných a 84 % z nich je i rodinně řízených. To jsou čísla, která nejdou přehlédnout.
Rumunsko je zemí, kde rodina a firma jsou prakticky synonyma. Na druhém konci spektra stojí třeba Malta se 38 % rodinně kontrolovaných firem, skoro jako by žila ve svém vlastním světě a pak je tu skupina, která mě osobně zaujala nejvíc a tím je střední a východní Evropa po komunismu.
Český paradox: firmy vlastníme, ale neřídíme je
Česká republika má 90 % rodinně kontrolovaných firem. Devět z deseti soukromých firem tady vlastní rodina nebo jednotlivec. Tak daleko jsme si jistí, ale pak je tu další číslo, které vás zastaví, jen 45 % z těchto firem je zároveň rodinně řízených. Rodina firmu vlastní, ale do jejího řízení si záměrně pustila cizího člověka.
Jsme na tom podobně jako Slovensko 28 %, Chorvatsko 27 %, Litva 26 % nebo Lotyšsko. Celý postkomunistický pás vykazuje stejný vzorec: vysoká koncentrace rodinného vlastnictví, ale relativně nízká ochota, schopnost nebo kompetence nevím, sednout si za ředitelský stůl.
Proč? Tady si musím dovolit moji vlastní interpretaci, protože studie dává fakta, ale odpovědi na „proč“ jsou trochu složitější.
Komunismus za čtyřicet let systematicky a kompletně zlikvidoval kulturu rodinného podnikání. Firmy neexistovaly a soukromý majetek byl pro stranu nepřátelský a pak přišla devadesátá léta, najednou bylo možné podnikat, ale nikdo nevěděl jak.
Zde si dovolím odbočku, která byla v naší rodinné firmě. Rodinnou tradici knihkupectví rodu Veselíků významně přerušilo znárodnění po nástupu komunistického režimu. Po pádu režimu v roce 1989 se však situace vrátila do původních kolejí, ale navázat na tak silně přerušenou tradici byl již problém. Více si přečtěte třeba zde: Literární toulky
Privatizace, kupónové knížky, tunelování. V tomhle prostředí vznikaly firmy, kde zakladatel byl rád, že vůbec přežil. Myšlenka na to, že by jednou předal firmu synovi nebo dceři a zůstal u toho i v roli manažera, byla luxus, na který zcela nebyl čas.
A možná, tato moje hypotéza, je zde i jiný motiv. Zakladatelé v postkomunistických zemích jsou generačně starší lidé, kteří si ze systému odnesli zdravou nedůvěru k institucím, ale možná tak trochu i k vlastním dětem v roli nástupce. Teda doplním, pro naši zemi typické, často oplývají nedůvěrou ke všemu z venku. Raději najmou profesionála, než by riskovali rodinný konflikt u domácího stolu.
Kde rodina řídí s chutí
Přejděme na druhou stranu mapy. Podobný obraz nabízí Španělsko, Itálie nebo Francie. Tady se rodinné řízení nepovažuje za přežitek, zde je to standard. Otec předá synovi, syn předá vnukovi a celá rodina sedí u stolu doslova.
Co za tím stojí? Francouzská právní tradice historicky chrání koncentrované vlastnictví, nenutí firmy k akcionářské struktuře a dává rodinám právní nástroje, jak udržet kontrolu přes generace. Ale je tam i něco kulturního. Na jihu Evropy má rodina jinou váhu. Není to jen pokrevní svazek, je to sociální kapitál, síť vztahů, záruky a závazky.
Firma je rodinná, protože rodina je firmou. Tyhle dvě věci se tam nepovažují za kategoriálně oddělené.
Skandinávie je pak zajímavý případ uprostřed. Norsko a Dánsko mají kolem 73–74 % rodinně kontrolovaných firem, ale jen 59–62 % z nich je rodinně řízených. Skandinávci tedy vlastnictví udržují, ale řízení svěřují externím manažerům. Možná i proto, že tamní silná právní kultura a propracovaný trh práce umožňují najít schopného CEO bez toho, aby muselo jít o příbuzného.
Jsou rodinné firmy méně výkonné?
Poslední věc, která stojí za zmínku a která boří jeden z nejrozšířenějších mýtů.
Existuje silný předsudek, že rodinné firmy jsou menší, méně profesionální a méně výkonné než jejich nerodinné protějšky. Jsou to přece jen rodinné podniky a rodina je brzda, ne?
Data jsou však jiná. Ano, rodinné firmy jsou průměrně menší, ale návratnost aktiv je prakticky stejná, kolem 7–8 % u všech typů firem. Rodinné firmy nedosahují horší výkonnosti jen proto, že jsou rodinné.
V německých rodinných firmách i ve Velké Británii rodinně řízené firmy svou výkonností průměr ještě překonávají. Jsou starší, menší, ale rentabilnější. Jaká je za tím tedy logika? Pravděpodobně dlouhodobá orientace, rodina neoptimalizuje pouze na kvartální výsledky, ale na přežití firmy přes generace.
Závěrem
Pokud podnikáte a vaše firma je rodinná, jste součástí většiny. Tři čtvrtiny soukromých firem v Evropě jsou jako ta vaše. Pokud jste z České republiky a řešíte, zda do firmy zapojit děti nebo raději najmout externího manažera víte teď, že váš příběh je typicky středoevropský. Máme vysokou míru rodinného vlastnictví, ale k rodinném řízení přistupujeme opatrně a není to chyba je to nejspíše historicky podložený reflex.
Pokud vás téma nástupnictví teprve čeká, zamyslete se nad tím, jaké prostředí pro ten přechod vlastně vytváříte. Mapa rodinných firem v Evropě je totiž nakonec mapa rozhodnutí, která dělali nebo nedělali lidé před námi a my ji teď svými rozhodnutími dál kreslíme. Držím vám palce ve vaší volbě budoucnosti vašeho rodinného pokladu.
Zdroj
- The Prevalence of Private Family Firms in Europe (2005)
