Když si člověk zpacká vlastní život – špatnou volbou kariéry, partnera v manželství, výběrem přátel nebo místa bydliště – tak je to sice smutné, ale ovlivní to jen malou skupinku lidí, a tak se lze z vlastních chyb učit celý život.
Když ale člověk zpacká životy statisíců, tak jde o vážnou věc. Lidé v politice by se nikdy neměli učit z vlastních chyb, ale pouze z chyb druhých – tj. chyby nedělat a chybám předcházet. Učení se z chyb jde proti všem základním principům řízení kvality. „Chybaři“ nechápou, že cokoliv je třeba udělat, má se udělat dobře a správně již napoprvé – ne napodruhé, napotřetí anebo napočtvrté. (Či dokonce, jako v české politice, nikdy.)
Lidé v podnicích a institucích často podléhají nepříjemné tendenci dělat věci tak, jak jsme je dělali včera: takhle jsme zvyklí, dělali jsme to tak vždycky, taková máme pravidla, to je naše kultura a v našich (nepochybně zcela unikátních) podmínkách – to jsou skoro zaklínadla, která nám umožňují sekat chyby jednu za druhou, ale o to více se učit, a učit, a učit …
Zdroj: milanzeleny.com