Někdy je prospěšné opustit neustálé soustředění se na naši budoucnost a hledat inspiraci v minulosti. Nemusíme sáhnout po moderních knihách o managementu či personálním řízení, abychom objevili, co bylo již dávno osvědčeno v našich továrnách a podnicích v Československé republice. S blížícím se koncem roku 2023 máme více času na studium a reflexi.
I když bych rád znovu zdůraznil přínos Tomáše Bati, dnes si vyberu jiný „vzor“, abychom mohli čerpat inspiraci z minulosti, a přitom si ukázat i ty momenty, které u jiných nevyšly podle plánu. Možná se tito dva jednotlivci v minulosti dokonce potkali, protože přístup Tomáše Bati byl ovlivněn vědeckým řízením, které poznal při své cestě do Spojených států amerických v roce 1904.
Pro tento článek jsem se inspiroval u americké průmyslové revoluce a vypůjčil jsem si jeden zajímavý příklad toho, jak se péče o zaměstnance může vymknout kontrole. V dnešním článku se budu zabývat průmyslníkem Georgem Pullmanem, který se svým podnikatelským impériem Pullman Company vystavěl na nejistých a podmáčených základech Chicaga, a to doslova i metaforicky. Jeho stavební firma nejen zvedala základy existujících budov a silniční sítě v centru metropole, ale také vytvářela geniální plány pro lůžkové vozy železnic.
Příležitost dělá podnikatele
V době, kdy se délka železničních tratí výrazně zvyšovala, Pullman si vybudoval své podnikatelské království. Se stovkami tisíc kilometrů nových kolejí a mnoha železničními společnostmi nechtěl zbytečně konkurovat na přeplněném trhu. Místo toho využil příležitosti a začal vyrábět luxusní lůžkové vozy, které se staly symbolem pohodlí pro unavené cestující.
Jeho luxusní vozy byly pětkrát dražší než konkurenční vagony, ale poptávka po nich byla přesto obrovská. Zisky jeho společnosti stoupaly s každým položeným kilometrem kolejí. Aby ještě více posílil svůj vliv, rozhodl se investovat vytvořením firemního města pro zaměstnance své továrny a zde začíná začátek jeho přešlapů a problémů.
Tzv. „Péče o zaměstnance“
Pullmanovo město mělo být odlišné od běžných průmyslových měst. Architektura byla jednoduchá, ale elegantní, a město nabízelo komfortní bydlení s veškerými moderními vymoženostmi. Zaměstnanci a jejich rodiny žily v domech s plynovými přípojkami, vytápěním, kanalizací a tekoucí vodou.
Obyvatelé města měli přístup k školám, knihovnám, obchodům a dalším službám. Tento standard byl značně vyšší, než běžně měla dělnická třída k dispozici na tehdejším trhu. Nicméně, idyla města měla svou temnou stránku.
Pronájem domů byl pro zaměstnance poměrně drahou záležitostí, ačkoliv lidé neměli možnost vlastnit své domovy. Téměř polovina mzdy dělníků padala na nájemné a další přidružené služby, které bylo odčítáno přímo ze mzdy dělníka. Kromě toho byli obyvatelé vázáni na používání Pullmanových obchodů, kde platili přirážky.
Pro váš přehled. Třípokojový domek stál 8 dolarů měsíčně, za pětipokojový podsklepený dům 18 dolarů a za velký sedmipokojový dům 25 dolarů. Benefit podnikového bydlení byl současně podmínkou zaměstnání. V průměru mohli dělníci očekávat mzdy kolem 1,25 až 3,00 dolaru denně, což bylo v té době slušné odměňování, ale v porovnání s cenami to je na zvážení.(zdroj)
Během ekonomické recese v roce 1894 Pullman snížil mzdy o třetinu, a to navzdory tomu, že nadále vyplácel vysoké dividendy akcionářům. Tato kroky vedla k masivní stávce zaměstnanců. V té době se průměrná mzda dělníků pohybovala kolem 18 dolarů za 2 týdny.
Pokud jste tedy chtěli pracovat u Pullmana, tak jste museli také bydlet u Pullmana. I přes vysoké nároky na práci byli někteří zaměstnanci ochotni akceptovat podmínky práce kvůli jistotě zaměstnání a bydlení. Celkově lze říci, že zaměstnanecká komunita ve firmě Pullman byla výjimečná svým podnikovým modelem, ale zároveň narážela na otázky omezení svobod a spravedlivých pracovních podmínek.
Oproti Baťově štědrém přístupu k zaměstnanců, bydlení a systému hodnocení by zde nemohla být ani řeč. Systém byl pro Pullmana natolik výhodný, že z něj vyrostl fungující business.
Pullmanův koncentrák
George Pullman zavedl takový kontrolní systém, že ovládal nejen pracovní podmínky svých zaměstnanců, ale i jejich každodenní život. Město Pullman se tak stalo jakýmsi uzavřeným světem, kde bylo zakázáno vše od nevhodné literatury až po organizování shromáždění.
Na vrcholu slávy se svými 12 000 zaměstnanci a jejich rodinami, patřily také další kolonie dělníků. Tam panoval táborový vojenský režim. Nad klidem mezi zaměstnanci a také nad trestanci z farem a kolonií bděli ozbrojení strážní a dozorci.
Otroctví a kázeň
V tomto městě byste rvačky a opilce těžko hledali, protože zde nebyly bary a ani hospody. Alkohol byl zakázán. Když domovní kontrola našla lahvinku něčeho ostřejšího mohla všechno zabavit. Jeho vize byla vytvořit moderní, kvalitní a zdravé město s veškerým komfortním zázemím pro zaměstnance jeho továrny. Ve svém čistém městě se snažil eliminovat vlivy, které by mohly negativně ovlivnit život jeho zaměstnanců.
Také nevhodná literatura, odborářské plátky a dělnické protesty tu zkrátka neměly své místo, stejně tak sdružování a šeptanda byly zakázány. Ale co naplat – jistota práce u Pullmana a bydlení kandidáty stále táhla.
Pullmanova stávka
Pullmanovo město mělo být vzorem péče o zaměstnance, ale stalo se symbolem temných stránek korporátní moci a omezení individuální svobody. Krize v roce 1894, známá jako Pullmanova stávka, přinesla odhalení nelidských pracovních podmínek a brutálního potlačení odporu.
Také Pullmanova reakce na ekonomickou recesi šokovala mnoho lidí. Snížení platů zaměstnancům, bez ohledu na již tak nízké životní náklady, vyvolalo odpor a stávka se stala výrazem nespokojenosti pracující třídy. Stávka postihla celou zemi, zasahující do 27 států a zapojilo se do ní přibližně 270 000 zaměstnanců.
Vláda zasáhla, a to brutálně. Armáda byla nasazena, aby potlačila nepokoje, a střílelo se do dělníků. Po dvou měsících násilí bylo přes třicet mrtvých a škody na majetku Pullmanovy společnosti dosáhly astronomických 80 milionů dolarů. George Pullman využil své vlivné spojení s federálními orgány a stávku násilně ukončil.
Konec symbolu Pullman
Nicméně tato krize znamenala konec éry města Pullman. Jeho image jako ideálního pracovního prostředí se změnila v symbol utlačování a zcela nehumánních podmínek. Město, které mělo být symbolem pokroku a péče o zaměstnance, se stalo verzí pekla pro mnohé, kteří v něm žili. Za vše mluví tento dopis ze srpna roku 1894:
George M. Pullman, Esq., prezident Pullman Palace Car Company, City.
„Dostal jsem Vaši odpověď na mé sdělení z dnešního rána. Vidím z ní, že Vaše společnost odmítá udělat cokoli pro zlepšení situace v Pullmanu….Nemohu se s Vámi pouštět do diskuse o podstatě sporu mezi Vámi a Vašimi bývalými zaměstnanci. Není mým úkolem stanovit morální odpovědnost v tomto případě.
Téměř šest tisíc lidí trpí nedostatkem potravin – byli to vaši zaměstnanci – čtyři pětiny z nich jsou ženy a děti – někteří z těchto lidí pro vás pracovali více než dvanáct let. Předpokládal jsem, že i kdyby se mýlili a byli hloupí, nechtěli byste, aby zahynuli.
Předpokládal jsem také, že vzhledem k tomu, že stát právě vynaložil velké náklady na ochranu vašeho majetku, nebudete chtít, aby veřejnost nesla břemeno zmírnění nouze ve vašem městě. Protože v tomto případě odmítáte udělat cokoli pro zmírnění utrpení, jsem nucen apelovat na lidskost obyvatel státu Illinois, aby tak učinili.“
Závěrem
Nepochybně měl George Pullman a jeho společnost Pullman Palace Car Company významný vliv na průmyslovou inovaci v oblasti železniční dopravy. Město Pullman bylo postaveno jako zaměstnanecká komunita. I když mělo původně za cíl poskytnout kvalitní životní podmínky pro zaměstnance, stalo se symbolem sociálních problémů a jejich vykořisťování.
Celkově by se dalo říci, že přínos Pullmana byl dle mne spíše kontroverzní. Z pohledu podnikání dosáhl určitého úspěchu, ale z hlediska sociální spravedlnosti a pracovních podmínek byl jeho přínos často kritizován.
Příběh Pullmana nám poskytuje historické poučení o výzvách spojených s korporátním vlastnictvím a řízením lidí, zejména v období industrializace a průmyslové revoluce. Jeho metody a postavení vůči zaměstnancům jsou výstražným příkladem omezení svobody a důsledků nespravedlivých pracovních podmínek. Proto toto téma určitě patří na můj blog.
Zdroje:
