Stojím u okna z kanceláře s Martinem zakladatelem IT firmy a jeho syn Libor sedí opodál v křesle. Jeho firma dle kalendáře na stole má být předána už za osmnáct měsíců, takto to bylo určeno. Tabulka pravomocí je hotová a harmonogram taky. Chybí už jen jedna jediná věc na závěr a o té nikdo nemluví.
Otec si moc dobře pamatuje, jak syn ve třiadvaceti odešel „vztekle z porady“ uprostřed jednání s klientem. Syn si pamatuje, jak ho jeho otec před všemi zaměstnanci při výročí firmy, „neurvale opravil“ kvůli nepodstatnému detailu v prezentaci. Oba na to mysleli celou dobu, co jsme mluvili o firmě. Od té doby se mezi nimi něco výrazně změnilo, narušila se důvěra, která se proměnila v propast jejich vzájemné komunikace.
Propast mezi otcem a synem
Na tuto propast se začala nabalovat další témata, která měl podobný charakter, ale již se nedala zastavit. Je to takové to toxické ticho mezi dvěma. Není pro mě lehké toto téma stále otevírat, protože nevíte do jak hluboké propasti vlastně vstupujete, ale to je daň mé práce.
Filozofka Hannah Arendtová napsala, že lidské jednání má jednu vlastnost, se kterou se špatně žije. „Je nevratné, tedy co jednou uděláš nebo řekneš, nejde už vzít zpět.“ Podle ní existuje jen jeden jediný způsob, jak se z toho vymanit a tím je odpuštění.
„Odpuštění je jediný způsob, jak zvrátit nevratný tok historie.“ – Hannah Arendtová
V nástupnictví by se toto mělo tesat do kamene. Otec a syn spolu nepracují ve vývoji IT, kde se dá experiment s databázemi a proměnnými neustále opakovat. Pracují ve firmě, kde se každá křivda ukládá a čeká na svou příležitost vytrysknout ven. Přijde třeba při předání klienta nebo přijde při rozhovoru s bankou nebo se znovu objeví při vánoční večeři nebo silvestrovském přípitku.
Vídám dva typy neodpuštění
Otec neodpustí synovi, že je jiný a dělá to po svém. Syn vede porady jinak a rozhoduje se jinou rychlostí. Otec to čte jako nedostatek, ne jako jeho odlišnost. Trestá syna za to, že není jeho doslovnou kopií, že ho nekopíruje, že ho doslovně nenásleduje krok za krokem.
Syn neodpustí otci minulost, jeho neustálou nepřítomnost a všechnu tu žárlivost na firmu, která doslova vykrádala jejich společný čas. Všechny ty roky srovnávání a roky pod kontrolou. Vše teď vstupuje do nástupnictví s nevyřčeným účtem.
Víte bez odpuštění nevzniká nic, co by vydrželo. Arendtová popisuje odpuštění a slib jako dvojici. Teprve když je minulost uzavřená, dá se slíbit budoucnost. Bez toho podepisujete harmonogram, který nikdo doopravdy nemyslí vážně.
Je to krok, který se dá udělat pouze vědomě. Křivda se pojmenuje nahlas a druhá strana ji uzná, ne vysvětlí pro okolí. Pak přijde slib, který je konkrétní a ne obecný. Ne nic takového jako „budeme se oba snažit“, ale „od září rozhoduješ o cenotvorbě IT vývoje sám“.
Ten rozhovor, u kterého jsem s nimi seděl, nakonec myslím zafungoval. Ne proto, že jsme dodělali témata a plán pro posledních šestnáct měsíců, ale proto, že otec řekl synovi nahlas, že mu odpouští, že není on, syn řekl otci, že mu odpouští ta léta, kdy nebyl.
Odpuštění se nedá naplánovat, ale bez něj nikdo doopravdy nepřevezme nic. Otcové a děti, děti a rodiče, odpouštějte si prosím, na to žít bez odpuštění je život moc krátký.
„Odpuštění je klíčem k činu a svobodě.“ – Hannah Arendtová
