„Když se rozvoj mění v prázdné gesto.“
Koučink může být transformační a může také být bezpečným prostorem pro změnu, růst a hluboké rozhovory, které se jinde ve firmě jinak nevedou. Ale stejně tak může být i pouhou a prázdnou kulisou, doslova dekorací ve firemní vitríně, která má budit dojem, že se „něco dělá“. A právě tam vstupuje postava papírového kouče.
Papírový kouč
Papírový kouč má certifikát, terminologii i osvědčené techniky, ale zcela mu chybí to nejdůležitější – opravdový kontakt, schopnost být s člověkem, ne jen s jeho cíli a také schopnost naslouchat tak, že se v tom druhý opravdu slyší.
Když slova zní správně, ale neděje se nic
Setkání s takovým papírovým koučem bývá formálně bezchybné. Všechno má totiž svůj rámec, časový rozsah a správné otázky, ale zůstáváme na povrchu. Přesněji řečeno – nikdy se pod ten povrch nedíváme. Výsledkem je spokojenost vedení, že „děláme na rozvoji“ a frustrace zaměstnanců, protože „nic se ve skutečnosti nezměnilo“. Tento koučink se tak stává nástrojem alibi.
Koučink jako firemní rituál
V některých firmách se z koučinku stává podobná rutina jako povinné školení. Nikdo už nečeká, že to něco změní. Jen si to všichni tzv. odsedí. Jediné, co nabízí, je pohodlné zrcadlo – a pocit, že se něco ve firmě děje.
Papírový kouč je tak vítaný tam, kde se změna bojí svého vlastního důsledku. Kde se hodí rozvoj jako nátěr, ale ne jako rekonstrukce. Opravdový kouč v takovém prostředí často nevydrží. Buď odchází sám, nebo je postupně vytlačen.
