V prostředí, kde se o lidech často mluví jako o „zdrojích“ a výkonnostních jednotkách, se pojem personální audit v mnoha firmách zredukoval na rutinní revizi dokumentace, personálních statistik a nějaké další checklisty. Ale takový přístup firmám nic zásadního neřekne.
Pokud má mít personální audit smysl, musí být víc než jen kontrola – musí být dialogem a zrcadlem. Ne kontrolní mechanikou, ale procesem, který firmě pomůže slyšet, co ve skutečnosti zní pod povrchem. A co často nikdo nahlas neřekne.
Personální audit je otevřený prostor pro pravdu
Personální audit, jak ho nabízím já, je zcela jiný formát práce. Nehledám viníky a neanalyzuji lidi skrz excelové matice. Zvu firmu k otevřenému rozhovoru s vedením i s lidmi uvnitř systému. Je to prostor, kde se přestává předstírat a začíná říkat věci tak, jak jsou, bez hodnocení a beze strachu.
Nejde o to ukazovat na slabiny jako na selhání. Jde o to pochopit, proč se lidé chovají, jak se chovají. Proč ztrácejí motivaci. Proč neříkají věci nahlas. Proč někdy rezignují, i když to formálně nevypadá. A také co jim dává smysl, co je drží, co je inspiruje a kam by šli, kdyby věřili, že to má směr.
Nejdůležitější věci se nenajdou…
Kultura firmy se nepozná podle počtu školení nebo výše bonusů. Pozná se podle toho, jak firma mluví o problémech – a zda vůbec mluví. Pozná se podle kvality vztahů, ochoty ke spolupráci, a také podle ticha, které vzniká tam, kde měla být zpětná vazba. Ticho je často největší výpovědí o stavu týmu.
