Asi by bylo dobré být maximálně otevřený v tom, jak dobře s v naší zemi podniká posledních několik let a nechat vás nahlédnout do praktik fungování státních zakázek nebo soukromých firem a pak nás poradců a konzultantů, protože dávno nemůže nikdo z nás říct, že jsme snad země rovných příležitostí nebo snad, že máme všichni stejné podmínky.
Podnikatelská džungle České republiky
„Podnikatelské prostředí v České republice je šesté nejhorší v evropské sedmadvacítce.“ (zdroj)
Tápající města a obce
Když se je řeč o zmenšování úředníků, je řeč o správném personálním plánování a optimalizace organizací. Když znáte praxi měst, obcí a firem napojených na stát, případně zombie firem, víte, že toto se opravit podaří málokomu.
Začnu bilancovat rokem 2024 kdy jsem obdržel poptávku od jednoho města na realizaci personálního auditu, kde v podmínce bylo využití metody, o které dle komunikace města nikdo do té doby neslyšel, v zadávací dokumentaci byla také časová ohraničenost auditu a povinný rozhovor v délce 15 minut s více jak 600 zaměstnanci. Moje oponentura zadavateli, že to není v časové kapacitě možné realizovat a že metoda není součástí vhodných metod personálního auditu byla zbytečná. Město se takto rozhodlo a basta, vím, koho město vybralo a proč, je to běžná praxe.
„Přibližně 70 % českých obcí opakovaně využívá stejné dodavatele a odborníky, což vede ke stagnaci inovací a minimální změně přístupu k řízení.“ (zdroj)
Toto platí pro všechny další zakázky, od staveb, přes IT, ve všem najdete nějaký klíč, proč nemůže vyhrát nikdo jiný. Jsme 41 v indexu korupce, před námi jsou země jako Botswana, Litva, Bhútán. 180 je Somálsko. Index vnímání korupce pro rok 2023 ukazuje, že korupci se daří po celém světě a u nás to není výjimkou.
Index CPI hodnotí 180 zemí a území po celém světě podle vnímané míry korupce ve veřejném sektoru na stupnici od 0 (vysoce zkorumpovaný) do 100 (velmi čistý). (zdroj)
Zkorumpované řízení měst a obcí
Já jsem totiž z Pardubic, a naším krásným městem hýbe jedna úplatková aféra za druhou. Někdy si říkám, jestli naše město není zakleté a nepotřebuje nějakého prince, který by to tu zachránil. Bohužel, na zázračné zachránce už dávno nevěřím – a už vůbec ne na ty, co nosí zájmy v kapse svého saka a v politice hledají jen vlastní prospěch.
Máme tu firmy, neziskovky i inkubátory, za kterými často stojí politicky aktivní osoby. Tyto subjekty vznikají z peněz občanů a jejich hlavním cílem je… znovu tyto peníze od občanů vytáhnout. Kdo tyto projekty řeší a schvaluje, je otázka, kterou by si možná měl položit státní zástupce. V mnoha případech se zdá, že hlavní motivací není podpora města nebo jeho rozvoje, ale vytvoření mechanismu pro tok peněz na správná místa.
„V mnoha případech jsou neziskové organizace a inkubátory financované z veřejných peněz nástrojem pro podporu politicky angažovaných osob. Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu (2023) upozorňuje na to, že přibližně 20 % těchto subjektů není schopno prokázat efektivní využití získaných prostředků.“ (NKÚ)
Příklad vidím i ve veřejných zakázkách. Když město zadává zakázku, třeba v mém oboru, drží se převážně informací od předešlých dodavatelů, nebo se jednoduše zeptá okolních měst. Výsledkem je, že se opakují stejná řešení a stejný způsob řízení, který progresivním způsobem nefungoval už roky. Historie zadávacích řízení tak často vypadá jako kolotoč stejných jmen a firem. Zřejmě to tedy „dělají dobře“, nebo možná jen hrají podle pravidel těch, kteří jsou aktuálně u moci.
Problém je také v rotaci politických garnitur. Jakmile dojde ke změně, nové vedení radnice spolupracuje se „svými“ firmami, zatímco ty předešlé mají na čtyři roky volno. Tento cyklus brzdí rozvoj měst a obcí a udržuje stagnující status quo. Ve výsledku se tak města ocitají v pasti systému, kde je pokrok iluzí a vše se točí jen kolem toho, kdo má aktuálně pod kontrolou tok veřejných peněz.
Jediný bezpečný ostrov = korporát
Firmy mají také těžkou úlohu, jak se pracuje s lidmi ve firmách, jde to vždy z tuha a těžko. Pohodlný svět korporátu moc nenutí ke změnám, pokud matka „korporát“ nezvolá, jdeme s něčím hýbat, samozřejmě na oko investorům, akcionářům apod.
Podle dat ČNB bylo v roce 2023 z ČR odvedeno přes 300 miliard korun v podobě dividend do zahraničí. Tento trend dlouhodobě oslabuje českou ekonomiku. Peníze tak končí na účtech mateřských společností v zahraničí, kde slouží k posilování jejich pozic na globálních trzích. Zatímco menší české firmy platí efektivní sazbu kolem 19 %, některé nadnárodní korporace odvedou jen zlomek této částky. Korporace mají také přístup k masivním zdrojům kapitálu, což jim umožňuje nastavit ceny, které menší firmy nemohou konkurovat. (zdroj)
Přestože korporace často slibují investice do regionů, kde aktivně působí, jejich skutečný přínos bývá velmi omezený. Místo hlubších investic do výzkumu, vzdělávání nebo ekologické udržitelnosti se často soustředí na krátkodobé projekty, které zajišťují pouze PR než nějaký reálný přínos.
Malé firmy na pokraji
I když malé firmy zaměstnávají více než 60 % pracovní síly a přispívají významnou měrou k HDP, už cca 2 roky procházejí peklem, protože v této době podnikat je opravdu náročné. „Jsme totiž ve válce“ říká nám pan premiér, na to mu oponují soudci a právníci, že toto není pravdivý výrok a je to lež. Jenže média zde vyhrají tuto přesvědčovací válku o „pravdě“.
Počátkem letoška navíc vzrostla daň z příjmu právnických osob, což zvýšilo daňovou zátěž pro firmy. Firmy v Česku také nyní čelí jedné z nejvyšších cen elektřiny v EU, konkrétně třinácté nejdražší, což zvyšuje náklady na provoz a snižuje konkurenceschopnost na mezinárodní úrovni.
Dalším problémem je nízká tržní kapitalizace pražské burzy, která je osmá nejnižší v celé Evropské unii. Tento stav omezuje možnosti firem získávat kapitál prostřednictvím akciových trhů, a ty jsou tak nuceny spoléhat na rizikovější formy financování, jako je dluhové financování. To často vede k vyšší zadluženosti, nebo v krajním případě nutí podnikatele vzdát se částečně či zcela kontroly nad vlastní firmou, například prostřednictvím prodeje podílů strategickým investorům.
Tento vývoj v kombinaci s vysokými provozními náklady, omezenými možnostmi financování a strachem z dalšího vývoje Evropy vytváří prostředí, které mnozí podnikatelé logicky považují za nepříznivé pro jakýkoli růst a další rozvoj. Vše tak vrhá na stabilitu podnikání stín velké nejistoty, a tak slovo džungle je možná to pravé.
Když bude docházet k zániku malých firem dojde k následujícímu:
- Snížení zaměstnanosti v regionech.
- Úbytek lokálních služeb, což negativně ovlivňuje kvalitu života v menších městech a na venkově.
- Významné oslabení konkurenceschopnosti české ekonomiky.
Ale nejen to.
Čechy krásné, Čechy dotační…
Jsme zemí dotací. Pamatuji si, když jsem se nechal tímto tématem zlákat a viděl v něm skvělou podnikatelskou příležitost. Hned mi však jeden ředitel napsal dlouhý dopis, ve kterém tvrdil, že dotace jsou špatné. Podle něj sloužím „špatné straně podnikání“, protože dotace narušují rovné příležitosti a deformují přirozené tržní mechanismy. Tehdy jsem jeho argumentům příliš nerozuměl, ale dnes už si uvědomuji, že měl pravdu.
Dotace jsou jako droga – skvělý pocit, ale s vysokou cenou. Stavět a modernizovat za cizí peníze se na první pohled zdá jako úžasný progres. Ale co se stane, až tyto peníze dojdou? Ekonomové dlouhodobě upozorňují na to, že dotace mohou být nástrojem, který spíše prodlužuje agónii, než, že podporuje skutečně zdravý rozvoj země. Příkladem je české zemědělství nebo stavební průmysl, které jsou na dotacích často zcela závislé. Tento model závislosti pak deformuje konkurenceschopnost a motivaci k inovacím.
Nyní už ani dotace nezachrání to, co kdysi slibovaly. Ekonomika největších evropských států, jako je Německo nebo Francie, je dlouhodobě v problémech. Vysoká inflace, energetická krize a geopolitická nejistota pouze zhoršují situaci, a výrazné zlepšení je zatím v nedohlednu. Dotace tak možná byly původně zamýšleny jako nástroj na podporu růstu a stabilizaci ekonomik. Místo toho ale často slouží ke „kupování času“ a udržování neefektivních struktur. Připomíná to scénu z Titaniku, kde hudba hrála, tancovalo se, ale loď už dávno nabírala vodu.
Nerovné podmínky na trhu poradenských a konzultačních služeb
Jako poradce a konzultant pracuji s firmami od roku 2010. Za tu dobu jsem měl možnost pozorovat, jak se trh mění – a jak v mnoha ohledech stále zůstává nespravedlivý a nerovný. Pokud pominu „velkou čtyřku“ (Deloitte, PwC, EY, KPMG), která má přístup k velkým korporacím, bankám a státním zakázkám, zbytek trhu je značně roztříštěný a často zcela přehlížený.
Například menší konzultační firmy nebo jednotliví konzultanti mají omezené možnosti získat podporu pro své projekty nebo navázat dlouhodobější spolupráci se státem. Zakázky často končí u velkých hráčů, kteří si mohou dovolit rozsáhlé marketingové aktivity nebo politické vazby.
Tento stav vytváří zcela nerovné podmínky nejen mezi konzultanty, ale i mezi firmami, které jejich služby využívají. Menší firmy se často musí spokojit s méně zkušenými konzultanty nebo rezignovat na externí pomoc úplně.
Pokud chceme zdravější podnikatelské prostředí, musíme se zamyslet nad tím, jak vytvořit rovnější podmínky pro všechny. Dotace, konzultační trh i obecné podnikatelské prostředí by měly podporovat skutečný rozvoj, nikoli jen krátkodobé výhody pro „vybrané hráče.“
Dovolím si přehled hráčů na podnikatelském trhu
Dotační podnikatel
Jak jsem již psal v předešlé části, někteří podnikatelé doslova na klíč postavili své podnikání na dotacích. Tito „dotační podnikatelé“ se stávají konkurencí všem, kteří na dotace nedosáhnou, nebo je z principu odmítají využít. Klienta však nezajímá, jak a kdo přišel k financím – zákazníka zajímá pouze výstup a cena. A v tomto nerovném souboji je jasné, že ani kotrmelec nepomůže. Tito hráči mohou nabízet nižší ceny a často maskují dotace za svou schopnost efektivity či inovace.
Akademický podnikatel
Tento typ podnikatele vzniká v pohodlí akademického prostředí. Akademik, přesvědčený o univerzální platnosti svých teoretických znalostí, se rozhodne proniknout na trh a zpeněžit své know-how. Vybaven zázemím univerzity, která mu poskytuje platformu a klienty, vstoupí do podnikatelského prostoru. Na první pohled to vypadá nevinně, ale v praxi tento model často vede ke konfliktu zájmů. Univerzita se stává „farmou na klienty“, kteří jsou posléze převáděni do soukromé praxe tohoto podnikatele. Tento model je dnes na vzestupu a podporuje vznik institutů a platforem, které kombinují akademickou prestiž s komerčním využitím.
Neziskový podnikatel
Tento model má největší dopad na trh, ačkoli je často přehlížen. Nemluvím o neziskových organizacích, které vykonávají záslužnou práci tam, kde stát selhává, ale o těch, které kopírují komerční trh a přitom čerpají financování od státu či firem. Tyto „neziskovky“ poskytují služby jako motivace, koučování, vzdělávací přednášky či jiné aktivity, které záměrně operují na hraně konkurence s komerčními podnikateli. Tento přístup nejen deformuje trh, ale také zcela podkopává hodnotu skutečných odborníků.
Trh plný přizpůsobivých hráčů
Na trhu přežije pouze ten, kdo se rychle přizpůsobí. Hodnoty, odbornost nebo dlouhodobé budování značky a autority zde často nemají místo – primárním cílem je zisk. Ať už jde o dotační, akademické nebo neziskové podnikatele, jejich přístup bývá často veden touhou „urvat si svůj kus koláče“ bez ohledu na dlouhodobou kultivaci trhu či přínos pro obor.
Regulace v této oblasti většinou nemá smysl, snad jen osvěta. Podnikatel by měl být vnímán jako člověk, který pracuje na plný úvazek, s vlastními zdroji, odborností a něčím, čemu můžeme říkat „řemeslo“. Bohužel, v českém prostředí, kde převažuje láska ke slevám a pohodlí, často vítězí jednoduchá řešení a rychlé zisky. Budování hodnot a skutečné odbornosti tak zůstává zcela na okraji zájmu.
Až vymřou malé firmy a živnostníci
Jsem přesvědčen, že zánik malých firem a živnostníků povede k posílení a dominanci velkých korporací a jejich vlivu na stát. Toto vše povede k omezení konkurence, růstu cen a snížení kvality nabízených služeb a produktů. Také se zcela vytratí tržní diverzifikace, protože malé firmy, totiž často přinášejí inovace a unikátní lokální služby. Možná by lidé časem zcela ztratili důvěru v podnikání jako životaschopnou formu své obživy. Nemůžeme si jako občané této země přece dovolit, abychom se stali zcela závislými na korporacích. Když totiž něco zcela ovládáte, děláte si pak co chcete… Bez zdravého podnikatelského prostředí totiž nakonec nemá nikdo šanci uspět…
Živnostník: Full Metal Jacket
Vypůjčím si název z mého oblíbeného filmu od Stanleyho Kubricka. Být živnostníkem v dnešním Česku není pro slabé povahy. Myslím tím to, že každá nerovnost na trhu podnikatelů logicky vede k tomu, že někteří z něj musí odejít. Podnikání na vlastní pěst připomíná boj na několika frontách – od administrativy přes marketing až po budování vztahů se zákazníky. Táhneme sebou naši vlastní reputaci, odbornost, seberozvoj a musíme čelit tomu, že ani to k úspěchu zkrátka nestačí.
Každý den nás staví před nové překážky – rostoucí náklady, konkurenci korporací a neustále se měnící legislativu. Každá chyba se nám vrátí jako bumerang a každé selhání zanechá šrám. Být živnostníkem znamená být připraven na všechno. Zákazníky nezajímá, jak těžké podmínky máme – zajímá je jen výsledek. Musíme zvládnout všechno: být mistrem svého oboru, účetním, stratégem i odborníkem na sociální sítě.
A přesto, i když člověk dělá vše správně, může zjistit, že trh není spravedlivý. Ti, kteří využívají dotační výhody, dumpingové ceny nebo mají vazby na politiku, mají vždy navrch. Bojujeme tak nejen o své místo na trhu, ale i o to, aby naše práce měla smysl. Být živnostníkem je někdy jako zůstat poslední na bojišti, ale právě tahle houževnatost nás dělá silnými.
„Možná to není pro každého, ale pro ty, kteří se nevzdávají, to stojí za to!“
