Hlavní emoce, kterou v sobě často lidé nosí, je nespokojenost. Nespokojenost v práci, nespokojenost s vedením, s platem, s prací jako takovou. Zaměstnanci si sebou nesou každý den doslova svůj „balík nespokojenosti“ každý den. Když skončí jejich pracovní den, přijde nespokojenost s dopravou, domovem, partnerem, rodinou atd. Život je doslova protkán nespokojeností.
Nespokojenost je zdravá
Obhajoba tohoto postoje říká, že právě nespokojenost žene celý ten pokrok kupředu. Podněcuje podnikatele, aby hledali nové způsoby, jak naplňovat potřeby, vymýšleli nové věci, šetřili nám čas a tak dále. Znakem celého průmyslového i kulturního pokroku je, že co nejvíce lidí je obklopeno hromadou věcí, které jsme si koupili, aby nás učinili spokojené. To, všechno lze chápat. Zdravá nespokojenost může živit ambice a touhy. Ale pokud se zvrhne, může vést k trvalému smutku.
Umění být spokojený
Na první pohled to zní jednoduše: „Buď vděčný za to, co máš, a přijmi úkoly, lidi i prostředí kolem sebe jako dary, které ti život svěřil k tomu, abys je smysluplně využil.“ Jenže ono se to lehko řekne, ale těžší je to opravdu žít.
Tahle cesta není o pasivitě, ani o falešném pozitivismu. Je to doslova disciplína. Spokojenost není něco, co vám doslova spadne do klína – je to dovednost. Něco, co se musíte naučit. Znovu a znovu. Je to schopnost zůstat v klidu, i když věci zkrátka nejdou podle plánu. Umění najít smysl i v tom, co vás právě nebaví a odvaha být vděčný i když to není zrovna populární.
Pro dnešní naše téma mě zaujal britský ekonom a logik Stanley Jevons, který kladl důraz na tzv. mezní užitek jako klíčový princip při vysvětlování hodnoty statků a rozhodování spotřebitelů. Jeho práce a přirovnání pro téma spokojenosti bude skvělým doplněním.
Jevons navrhl, že hodnota statku je dána jeho mezním užitkem, což znamená, jaký další prospěch nebo radost jednotlivec získá z poslední jednotky spotřebovaného statku. V tomto kontextu zavedl koncept tzv. „util“, což měla být hypotetická jednotka měření užitku. Tedy kolik radosti něco přinese. Můžeme si to představit na příkladu, jak moc vám něco dělá dobře Snězení dobrého oběda = 10 utilů, vypití sklenky vína = 5 utilů atd. Zkrátka už v 19. století se snažili ekonomové vytvořit modely, kde by šlo „užitek“ nějak kvantifikovat, podobně jako váhu nebo objem.
Když bychom naše utily promítli do pracovního světa, celá naše práce by moc utilů asi nezískala. Protože více práce méně času na zábavu, dobré jídlo, přítele, samé mínusové utily, Jevons by řekl „disutily“. V tomto pojetí je disutilita jakákoli forma nepohodlí, bolesti, ztráty nebo nákladu, kterou člověk vnímá jako negativní. Lidé totiž nerozhodují jen podle toho, co jim přináší potěšení, ale i podle toho, čemu se chtějí vyhnout, tedy podle potenciální disutility.
Doslova vyrytá představa, že jediným důvodem, proč pracovat, jsou peníze. A že čím víc peněz, tím větší motivace a více utilů atd. Jak jistě vidíte, tudy cesta nevede. Nelze donekonečna obhajovat, že více kariéry, uznání a peněz vede ke spokojenosti a tím více a více utilů.
Záhada spokojenosti práce vyřešena
Ti opravdu skvělí pracovníci nejsou motivováni penězi, nehoní se za vyšší mzdou a počty utilů. Nejsou nespokojení – naopak. Mají v sobě zdravý a neutuchající hlad po zlepšování, ale zároveň dokážou ocenit, co vše už mají. Váží si příležitostí, které dostali, a nesou v sobě vděčnost za to, že mohou dělat práci, kterou milují, a ještě za ni dostávají zaplaceno.
A právě tito lidé, podle mých zkušeností, bývají povyšováni, odměňováni a často žijí daleko kvalitnější život. Ne protože by byli nejbohatší. Ale protože umí být vnitřně spokojení. A to je dar.
Myšlenka, že spokojenost je něco, co si vědomě pěstujeme, je revoluční. Ale právě v tom je ta síla. Být v klidu se svým životem, být v klidu se svou cestou, to vše otevírá dveře ke štěstí, důvěře v sebe sama.
