Ta příjemnější práce je nyní přede mnou. Zpracovávám výstup z diagnostiky firmy. Přede mnou tabulka a v ní jména lidí, kteří odešli z firmy za poslední rok. Vedle jmen je další sloupec „důvod odchodu“ a čtu následující:
„Nedostatek příležitosti k rozvoji.“
„Nikdo tady nikoho neposlouchá, nikdo nás nevyslechne.“
„Nikdo se mnou neřešil, kam patřím v organizaci po restrukturalizaci firmy.“
Poslední věta je také zajímavá: „Ta jejich povedená AI transformace 2026.“
Ač se vám jeví, že ty věty jsou různé oblasti problémů a symptomů, jmenovatel je na jejich konci jeden. Každý se na tabulku podívá jako na běžný přehled témat, ale nikdo ve firmě vám v ten moment neřekne, proč opravdu všichni ti lidé odcházejí.
AI Business idiot era
Tohle je vzorec, který vidím a vnímám čím dál častěji a ten vzorec má jméno. Slyšel jsem ho poprvé od amerického komentátora Eda Zitrona, který kritizuje AI průmysl už celé roky. Nazval ho „business idiot era.“ Je to éra byznysového idiota. Zní to tvrdě, ale je to tvrdé záměrně, věřte mi.
Kdo je vlastně ten idiot
Zitronova teze je vlastně docela jednoduchá. Lidé, kteří skutečně dělají práci, nemají čas nutit své podřízené, aby byli produktivnější díky AI. Vidí totiž na vlastní oči, kde nástroj selhává. Vidí halucinace v kódu. Vidí zprávu, která vypadá skvěle, ale obsahuje chyby, kterou by odhalil jen ten, kdo problému rozumí do hloubky a vlastně i šířky.
Naopak lidé odtržení od skutečné práce, ti, kteří odejdou na oběd a večer si přečtou pár e-mailů, jsou nadšení. AI jim totiž funguje jako stroj na lichocení. Napíšou křehký nápad, dostanou zpět elegantně formulovaný text, který jejich nápad potvrzuje „nespočet slepých cest“. Nemají dost blízkosti k realitě, aby poznali, že ten „císař nemá šaty“!
Nazval bych to možná ještě jinak. Je to éra manažerů, kteří rozhodují o nástrojích, aniž by rozuměli práci, kterou má ten nástroj nahradit. Tihle lidé teď sedí na vrcholu rozhodovacích struktur ve firmách, se kterými pracuji. Vidím to u rodinných firem, kde nastupující generace slyšela na konferenci o AI a teď tlačí implementaci shora, aniž by se zeptala, co se vlastně ve firmě denně děje na chodbě mezi mistry a seřizovači.
Junior, který bohužel nikdy nedospěje
Přijde mi to nejbolestivější právě tady. Vidím to u klientů znovu a znovu. Firma najme juniora. Dřív se junior učil pomalu, protože sledoval seniora. Dělal chyby, které byly viditelné a opravitelné, součástí procesu a postupně si tak budoval svůj úsudek. Ten úsudek nešlo koupit ani stáhnout. Vznikal postupně, časem, opakováním, konfrontací s realitou.
Dnes firma téměř řekne juniorovi, použij nástroj, buď ihned produktivní jako senior. Junior dostane přístup k AI a od prvního dne produkuje výstup, který vypadá na úrovni zkušeného kolegy. Problém je, že ten výstup jen vypadá. Junior totiž neprošel fází, kdy by poznal, proč je něco špatně. Nemá vnitřní kompas. Má jen řekl bych „kalkulačku s tahákem“, o které neví, kdy lže a že díky ní možná časem selže i on sám.
To je něco, co pozoruji přímo u dnešních organizací, kterým dělám tuhle firemní diagnostiku. Firma šetří na mentoringu, protože to teď dělá AI. Jenže mentoring nikdy nebyl jen o pouhém předání informace. Byl o předání zkušenosti, o tom, jak se dívat na problém, který nemá v té chvíli jednoznačné řešení. AI dokáže jen zamaskovat, že tahle fáze chybí, dokud nepřijde první skutečně velký problém, kde selže nejen junior, ale i ten, kdo ho měl vést, někdy doslova celá větev.
Ptejte se sami sebe, majitelé a manažeři firem. Kolik z vašich mladých lidí umí dnes vysvětlit, proč to rozhodnutí udělali, a nejen co jim vyplivl nástroj? Pokud odpověď zní málokdo, máte problém, který se nevyřeší lepším promptem. Vaše firma vstupuje do velice nebezpečné a neprobádané cesty.
Organizační kognitivní mlha
Druhá bolest je tišší, ale není tak nebezpečná. Je to spoléhání na jeden zdroj informací jako na jedinou pravdu. Kdysi jsme se učili poctivě srovnávat prameny. Číst protichůdné názory. Vydržet tu velkou nejistotu, když jsme nevěděli kudy kam. Dneska se stačí zeptat jednoho malého okénka a dostat okamžitou, sebejistě znějící „pravdivou“ odpověď.
Co já vnímám jako problém, že přestáváme trénovat citlivou schopnost rozpoznat, kdy je ta odpověď špatně. Přestáváme držet v hlavě tu potřebnou nejistotu. Přestáváme se ptát, odkud ta informace pochází a komu slouží. Tohle je jiný typ rizika než technická chyba.
Je to doslova atrofie návyku myslet kriticky, i kdyby byl nástroj dokonalý. U vedení firem, kde se rozhoduje o osudech desítek nebo stovek lidí, je tahle mlha nebezpečnější než jakýkoli výpadek serveru.
Všechna ta rozhodnutí o nástupnictví, o restrukturalizaci, o propouštění nebo naopak o inovacích, hledání nových konceptů se dělají na základě sebejistě znějícího výstupu, který nikdo v místnosti nezpochybní. Protože zpochybnit tak velký a drahý „všemi používaný“ nástroj dnes znamená vypadat jako ten, kdo brzdí všechen ten „pokrok“.
Malé firmy versus velké firmy
V praxi jsem si všiml zajímavého rozdílu. Malé firmy vidí v AI úsporu a implementují ji přímočaře tam, kde to dává smysl. Administrativa a první koncepty textů nebo opakovaná rutina. Tyhle firmy nemají byrokracii, nemají úrovně přístupů, nemusí měnit organizační strukturu. Jednoduše zjednoduší práci tam, kde předtím byla jen nutná nuda.
Velké firmy dělají něco jiného a zavádí AI shora jako mandát. Musíte používat nástroj, protože to řekl někdo na vrcholu, zde máte tokeny a musíte je vyčerpat. Jenže velké firmy mají rigidní procesy a struktury, které AI nedokáže obejít bez skutečné restrukturalizace. Výsledkem je podivná hybridní situace. Nástroj tu je, ale nikdo neřešil, kdo je za výstup odpovědný.
Ta AI transformace se stává agendou samo o sobě, doslova oddělenou od skutečných organizačních problémů. Vznikne pracovní skupina pro AI. Vznikne report o pokroku AI. Vedení si odškrtne bod v prezentaci pro investory nebo pro radu a ve stejné firmě dál hnisá nevyřešený konflikt, protože na to nikdo nenašel čas. Proč by hledal, když je jednodušší koupit další licenci na jeho řešení.
Kdy automatizace zabíjí vztah
Tohle je podle mě jádro celé věci mého dnešního článku a chci to říct naplno. Spousta procesů ve firmě, které vypadají jako neefektivní plýtvání časem, ve skutečnosti dělá něco jiného, než jen produkuje výstup. Buduje totiž vztah!
Porada, která se táhne déle, než by musela. Rozhovor u kafe mezi seniorem a juniorem, kde padne mimochodem věta, která se za pět let ukáže jako klíčová. Neformální konzultace, kde si nástupce v rodinné firmě poprvé vybuduje respekt u starého mistra na dílně, ne proto, že mu ukázal data, ale proto, že s ním seděl a poslouchal příběh, jak proces úpravy laku na dílci vznikal.
Když tohle nahradíte odpovědí od AI, nezmizí jen ztráta času. Zmizí i všechny ty vedlejší produkt té interakce, který byl často hlavním důvodem, proč se interakce vůbec dělala. Celý ten vztah a důvěra je najednou pryč.
Kam mizí naše pozornost?
Tohle je otázka, kterou bych chtěl, aby si položil každý majitel a manažer firmy, který teď čte tenhle text. Kam se poděla vaše veškerá pozornost od chvíle, co jste začali mluvit o AI?
Řešíte proč vám lidé odcházejí? Řešíte proč se generace nebo celé oddělení ve vaší firmě nedokážou domluvit? Řešíte proč mistr na dílně nevěří novému vedení? Nebo řešíte, jak rychle zavést nástroj, který vám dá pocit, že jste udělali něco moderního, něco, co se dá ukázat na konferenci?
Podezřívám, že spousta z vás řeší to druhé, protože je to levnější, rychlejší a příjemnější. Nevyžaduje to konfrontaci a nevyžaduje to sednout si s někým, koho jste roky ignorovali, a poslouchat, co vám má co říct. Nevyžaduje si to přiznat, že problém není v nedostatku technologie, ještě vyšší rychlosti a vyšší produktivity, ale v nedostatku skutečné lidské pozornosti, péči a naslouchání.
AI se tak téměř přes noc stala dokonalým alibi. Můžete ukázat aktivitu, aniž byste museli řešit bolest.
Co bych chtěl, abyste dnes udělali
Nechci, abyste přestali používat AI. To by byla stejná chyba, jenom v opačném směru, jaké se dopouštějí ti, co v ní vidí spásu. Chci, abyste se přestali schovávat za technologii tam, kde je potřeba intenzivní lidská práce.
Zeptejte se, jestli vaši junioři rozumí tomu, co dělají, nebo jen umí ovládat nástroj. Zeptejte se, kdo ve vaší firmě má odvahu nesouhlasit s výstupem AI, a jestli mu vůbec někdo naslouchá. Hlavně, zeptejte se, jestli ta prezentace o AI transformaci 2026 na vašem stole neslouží náhodou jako zástěrka pro tabulku odchodů, kterou nikdo nechce otevřít a řešit položku po položce.
AI business idiot era nepřichází kvůli technologii. Přichází kvůli tomu, že jsme se rozhodli, že je jednodušší koupit další nástroj, než poctivě pohlédnout do vlastní organizace a přiznat si, co v ní opravdu není v pořádku. Dokud se tohle nezmění, žádný nový model, žádná nová verze, žádná aktualizace vám tu bolest nevyřeší. Jen ji o něco lépe schová a odloží jako další nepodstatný problém.
