Asi vám nemusím představovat Jordana Petersona, který mě na tuto úvahu vlastně tak trochu přivedl. Když Peterson říká, že rodinu můžeme v jistém smyslu vést jako malou firmu, většina se buď zarazí, nebo zavrtí hlavou.
Rodina jako firma
Rodina si není projekt a rodina ani není korporace, ale přesto v jádru téhle jakoby provokace neleží snaha zredukovat lásku na účetní tabulky a direktivní lídršip, ale upozornit na jeden zřejmý a tvrdý fakt, že bez vedení se každý systém rozpadá.
Ano i já jsem rodič dvou synů, a tak jsem tuto myšlenku rozebral i ve svém životě do větších podrobností. To, co v běžné, managementu firem bereme jako samozřejmost, jako jsou role, odpovědnosti, strategie a rozhodování v rodinách často zcela absentuje. Výsledkem není harmonie, ale setrvalý a latentní chaos, nevyřčená očekávání a frustrace, která se pomalu škvaří pod povrchem.
Dlouhodobým důsledkem je nesoulad. Rodiny se hádají o to, jak vést děti, kdo má rozhodovat o aktivitách, kdo kdy vaří, úklízí, kdo ustupuje a kdo má nést odpovědnost. Role se neustále mění, požadavky i možnosti se víří jako prach z koberce v obýváku a uprostřed toho všeho leží pes, kterému je to celé v zásadě jedno. Tedy kromě misky s jídlem a vodítka v předsíni.
Model: Když rodina nemá vedení
Ve firmě bez silného lídršipu máte následující:
- rozostřené role, kde si každý myslí, že ostatní vědí, co dělat,
- obsah schůzek bez výsledku, hodně řečí, ale málo rozhodnutí,
- reakci místo strategie, pouze hašení průserů a problémů, chybějící plánování.
To je přesně to, co vidíme i v mnoha domácnostech:
- rodičovské zadání se mění podle nálady,
- děti vycítí, co je ještě tzv. „vyjednatelné“,
- konflikty nejsou řešeny, ale odkládány.
Stejně jako v byznysu i tady platí, že absence rozhodnutí je rozhodnutí samo o sobě, a to obvykle ne ve prospěch dlouhodobého fungování. Co z modelu malého podnikání skutečně funguje v rodině? Vezmeme si pouze to, co je univerzálně platné pro zdravé fungování každého systému.
Model: Rodina, která řídí
Jasné role nejsou omezení, ale orientační body
Když v malé firmě nevíte, kdo je za co zodpovědný, vzniká tření. Stejně tak v rodině, kde nejasné role znamenají neustálé problémy, které vysávají energii a vzniká pocit, že každý táhne jiným směrem.
Rozhodování je dovednost
V byznysu se učíme rozhodovat rychle a s rizikem chyby. V rodině často váháme, „abychom nikoho neurazili“, „ničemu neuškudlil“. Výsledkem je přešlapování, a to je pro rodinu stejně destruktivní jako pro firmu.
Plánování má smysl a doma obzvlášť
Firmy dělají strategické roční plány, rodiny někdy sotva plánují víkend. Výchova, vzdělání, finance, to nejsou jen každodenní úkoly, to je dlouhodobý horizont, který chce vedení a odpovědnost. Něco vyžaduje dlouhodobý kontext, na kterém pracují všichni a společně. Jaro, léto, podzim, zima.
Je nebo není rodina firma?
Tohle vám musím zdůraznit, všechno si z prostředí firmy nevezmeme. Rodina není o výkonu, i když máme všichni očekávání o tom, jak se to či ono udělá. Děti nejsou zdroje a ani rodiče. Vztahy nejsou smlouvy, ale emocionální a hodnotový prostor, který vytváří smysl našeho života a i ta nejlepší firma bez dobrých a rozvíjených mezilidských vztahů jednou zkrachuje, totéž platí pro rodinu.
Z modelu „rodina jako firma“ si proto vezměme to, co opravdu funguje:
„Nejde o hierarchii, ale o jasné odpovědnosti, ne výkon, ale přehled a plán.“
Transformace postoje k rodině
Tato analogie v mém dnešním článku není o tom, zda je rodina podnik nebo ne. Je o tom, že bez lídršipu, bez jasnosti, bez pravidel, bez řádu, bez ochoty nést odpovědnost systém kolabuje a ať už je to firma, nebo rodina. To je zřejmá lekce, kterou stojí za to si převzít, ale s plnou váhou odpovědnosti, kterou máme vůči lidem, které milujeme.
„Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, jež přijdou, zachovat je na tomto nejistém světě a dokonce, bude-li to možné, je trochu vést, to je podle mého přesvědčení nejzazší meta, jíž může člověk dosáhnout.“ Franz Kafka
