U sezení se k lásce dostaneme častěji, než čekám. Nejde zde o romantiku. Jde zde o to, jak majitel mluví s dcerou, kterou chce uvést do firmy, a co v tu chvíli slyší ona. Jak syn vnímá lásku matky, když je až „druhý v pořadí“. Jak mezi sebou děti komunikují, když ví, že rodiče protěžují jednoho z nich. Když partneři mezi sebou hrají mocenskou válku a vliv a kontrolu. Téma rodinné lásky, je tak silné téma na pozadí rodinných firem, že si myslím zaslouží svůj článek.
„Láska není něco přirozeného. Spíše vyžaduje disciplínu, soustředění, trpělivost, víru a překonání narcismu. Není to pocit, je to cvičení.“ – Fromm
Proč Fromm a proč rodinná firma
Láska je téma, které se v poradenství obchází a je těžké ji uchopit. Zní měkce a firma je tvrdé prostředí, a přesto se k ní lidé stále vracejí. Majitel mluví o synovi a hlas se mu změní. Nástupkyně mluví o otci a nemůže dokončit větu, jak se jí chvěje tělo. Já jsem se v tomto tématu vždy chtěl o něco nebo někoho opřít. Proto se stále vracím k Erichu Frommovi a jeho knize Umění milovat.
Fromm si klade otázku, jestli se dá láska žít v kapitalismu. Odpovídá bez iluzí. Princip kapitalismu a princip lásky podle něj neladí. Konkrétní společnost je ale složitější než princip a nechává prostor. Láska zůstane okrajovým jevem, dokud se nezmění celá společenská struktura. Do té doby je to otázka lidí, kteří ji chtějí žít navzdory…
Rodinná firma je podle mě jedno z takových míst. Žijí v ní lidé, kteří jsou svázaní kořenem, penězi a odpovědností najednou. Láska se tu nedá odložit stranou. Buď se kultivuje, nebo se z ní stane zbraň. Níže uvádím věci tak, jak je vnímám a jak je používám v praxi.
Láska je činnost, nikoli pocit
Nejdřív jedna věc, která se v rodinných firmách nerada slyší. Láska není něco, co na vás přijde. Je to něco, co děláte. Fromm tohle říká jasně: „Láska je především dávání, ne přijímání.“ Nepopisuje ji jako pád do citu, ale jako „stání v“ něčem. Nejde o vztah k jednomu člověku. Je to postoj, kterým se člověk vztahuje k celému světu.
Dávání tu neznamená obětování se. Nemyslí se tím, že se vzdám všeho a zůstanu s prázdnýma rukama. Bohatý není ten, kdo má hodně. Bohatý je ten, kdo umí dávat a zase dávat. Svůj čas, pozornost, zájem, i svou vlastní radost, a to upřímně dokáže pouze člověk, který vyrostl do zralého charakteru.
Proč to říkám právě tady? Protože v rodinných firmách slýchám dvě věty, které si navzájem odporují. První: „Jsme rodina, tak se logicky máme rádi.“ Pak je tu druhá: „Firma je firma, city do toho netahejte!“ Obě ale stojí na stejném omylu. Že láska je cit, který buď je, nebo přítomen není. Když je, nic se nemusí dělat. Když není, nedá se nic dělat…
To nejdůležitější ze všech nejdůležitějších věcí se děje v konkrétních činech. Jak otec reaguje na první závažnou chybu dcery. Co řekne před zaměstnanci. Zda dá synovi prostor, nebo mu každé rozhodnutí přepíše a vrátí ho to předělat. To nejsou city. To je práce lásky. Jsou dva druhy rodičovské lásky
Druhy rodičovské lásky
Fromm rozlišuje lásku matky a lásku otce. Nemyslí tím konkrétní ženy a muže. Myslí dva principy, které potřebuje každé dítě. Zde jen upřesním, že hranice mezi mateřskou a otcovskou je někdy velice těsná až překrývající.
Mateřská láska je bezpodmínečná. Říká: jsi dobrý, protože jsi. Nemusíš nic dokazovat. Takovou lásku nelze získat ani zasloužit. Dítě ji buď má, nebo nemá. Otcovská láska je však podmíněná. Říká: čeká se od tebe něco a já ti pomůžu to zvládnout. Dá se zasloužit, ale dá se také ztratit.
Teď si to celé dosaďte do firmy.
Mnoho majitelů přináší do firmy jen ten druhý princip. Láska je odměna za výkon. Za výsledky, za poslušnost, za to, že syn „drží úhel“, abych to trochu změkčil, jenže to je přesně ta polovina, která bez té první dělá z dítěte nástupce na zkoušku.
Opačná chyba existuje také. Rodič, který dítě jen chrání. Všechno omluví, všechno vyřeší, žádný požadavek nevznese. Takový nástupce se nikdy nenaučí poznat vlastní hranice.
Zdravé je tak mít obojí. Pevné přijetí a laskavý požadavek, ani jedno bez druhého nestačí.
„Dávat je největší výraz moci.“ – Fromm
Co podmíněná láska dělá nástupci
Když dítě cítí, že láska záleží na výkonu, stává se z něj ten, kdo hlídá souhlas a toho, kdo hlídá souhlas, poznáte takto:
• Poslušnost se změní v ctnost. Nástupce, který se naučil, že bezpečí je v souhlasu, přestane mít vlastní názor. Nikdo mu to nezakázal. Jen pochopil, co se vyplatí.
• Žije z otcovy pochvaly. Každé rozhodnutí měří tím, co řekne otec. I když už má čtyřicet.
• Hledá další otce. V poradcích, v řediteli, v manažerovi. Potřebuje někoho, kdo mu řekne, že je to v pořádku.
• Má menší odvahu. Odvaha se trénuje chybami. Kdo se bojí ztráty lásky, chybu neriskuje.
To vše vypadá jako loajalita, ale ve skutečnosti je to především strach.
Dále je tu ta druhá strana. Rodič, který je příliš mírný. Nikdy neřekne ne, nikdy nic nepožaduje. Dítě se naučí, že svět se ohne podle jeho přání. V obchodě se to ale ohnout nenechá. Trh ani zaměstnanci to za rodiče nevyrovnají.
Šest rozšířených názorů a proč nemusí platit
V rodinných firmách slýchám stále stejné věty. Neříkám, že v nich není špetka pravdy. Říkám, že z nich často vyrostla pravidla, která nikdo nezkoumal.
- „Firma je byznys, ne láska.“ Firma je byznys. Kdo tvrdí, že vztah do firmy nepatří, většinou jen tvrdí, že o něm nechce mluvit. Vztah tam stejně je a vždy byl. Jen zůstává nevyslovený a řídí se sám.
- „Dobrý syn přece poslouchá.“ Poslušnost je pohodlná. Nástupce, který jen poslouchá, nevede firmu, ale vykonává otcovy příkazy. Otec jednou odejde, zůstane po něm prázdné místo. Dobrý nástupce umí říct i ne, a majitel, který to snese, mu dává větší důvěru než ten, kdo jen přikyvuje.
- „Tvrdost je zdravá. Láskou se firma nevede.“ Požadavky jsou zdravé, s tím se nehádám. Ale tvrdost bez přijetí nevychovává, jen straší a strach neučí rozhodovat. Učí se vyhýbat chybám a schovávat je.
- „Když miluji, nemůžu požadovat.“ Můžete. Dokonce musíte. Láska bez požadavku je jen starostlivost, která nevěří, že druhý něco unese. Otec ve Frommově smyslu říká: „čekám od tebe víc a pomůžu ti to zvládnout.“
- „Rodinu a firmu je třeba oddělit úplně.“ Je užitečné oddělit role, rozpočty, pravomoci atd. To doporučuji také, ale nejde od toho oddělit lidi. Dcera nepřestane být dcerou, když přijde do kanceláře. Pomůže, když oba vědí, ve které roli právě mluví.
- „Láska je cit. Buď tam je, nebo ne.“ Cit přichází a odchází. Láska je rozhodnutí něco dělat dál, i když cit zrovna chybí a dělat se dá cvičením. O tom je poslední část mého textu.
Co zkusit jinak
| Chování majitele | Co roste z nástupce | Co dělat jinak |
| Chválí jen za výsledek. | Nástupce pracuje pro pochvalu, ne pro věc. | Pochválit i snahu a to, jak se rozhodoval. |
| Opravuje před lidmi. | Ztráta autority a studu. | Zprávu o chybě předá v soukromí. |
| Přepisuje každé rozhodnutí. | Nástupce přestává rozhodovat. | Nechat dokončit i rozhodnutí, které by dělal jinak. |
| Hrozí vyloučením z rodiny nebo z firmy. | Strach a závislost. | Oddělit rodinný vztah od pracovního hodnocení. |
| Nikdy neřekne ne. | Nástupce nezná své hranice. | Pojmenovat požadavek jasně a přátelsky. |
| Porovnává se sourozenci. | Soutěž místo spolupráce. | Hodnotit každého podle jeho vlastní cesty. |
| Nemá čas naslouchat. | Nástupce se naučí myslet. | Naplánovat pravidelný rozhovor bez agendy. |
Zralý majitel a tři pravidla
Podle Fromma má zralý člověk v sobě obě svědomí. Mateřské, které říká „tvoje existence je v pořádku“. A také otcovské, které říká „jsou pravidla a já po tobě něco chci“. Kdo má jen jedno, buď dítě rozmazlil, nebo ho vystrašil. Pokud nemá oboje, ztratí ho.
Z toho pro majitele vychází tři pravidla.
Řekněte obojí nahlas a odděleně. Jednou větou, že nadále patříte do rodiny, ať se firmě daří, nebo ne. Jinou větou zase, co od nástupce ve firmě očekáváte.
Přece chcete, aby váš nástupce rostl. Ne aby byl podobný vám, ne aby vás nahradil. Chcete, aby si dokázal pomoci sám, byl sám sebou.
Majitel firmy, který chce nástupce vychovat, chce být jednou zbytečný. To je zkouška, jestli to míníte vážně.
Také nástupce má svůj důležitý úkol. Postupně si v sobě vybudovat vlastní vnitřní hlasy, matku i otce. Nehledat otce v poradcích, v manažerech. Kdo si je v sobě nevybuduje, bude každému silnému člověku okolo sebe říkat „tati“.
Rodina a ostatní lidé ve firmě
Fromm upozorňuje na další věc, kterou rodinné firmy neradi slyší. Lásku nelze rozdělit na „vlastní“ a na „cizí“. Kdo umí milovat jen své, nemiluje. Jen rozšiřuje vlastní sobeckost na větší skupinu. V rodinných firmách ho známe jako „rodina proti zbytku světa“. Rodina proti manažerům, rodina proti zaměstnancům, rodina proti trhu. Uvnitř to vypadá jako soudržnost, zvenku jako totální uzavřenost a rigidita.
Zaměstnanec není prostředek! Člověk by nikdy neměl být jen nástrojem k cíli někoho jiného. Platí to pro dělníka, pro obchodníka i pro dlouholetého ekonoma, který firmu často zná lépe než nový šéf z rodiny. Je tu také tato nepohodlná pravda. Skutečná zkouška lásky přijde u člověka, který s vámi není příbuzný a nic vám nedluží.
Jak lásku cvičit
Protože je láska činnost, dá se cvičit. Fromm ji přirovnává k umění. Každé umění vyžaduje kázeň, soustředění a trpělivost. Převádím to do prostředí rodinné firmy.
• Kázeň. Pravidelný čas na rozhovor s nástupcem, který se neposouvá, když je „toho moc“. Bez tohohle nic dalšího nefunguje.
• Soustředění. Umět být chvíli sám se sebou a umět poslouchat, bez telefonu a bez přípravy odpovědi. Nemít hotovou radu dřív, než druhý domluví.
• Trpělivost. Nástupce se naučí pomaleji, než by majitel chtěl. Chyby k tomu patří. Kdo chce výsledek hned, nemůže chtít člověka.
• Objektivita a pokora. Vidět nástupce takového, jaký je, ne takového, jaký měl být. Fromm pro to používá slovo objektivita, a naopak varuje před narcismem, kdy vidíme jen to, co se hodí nám.
• Víra a odvaha. Víra, že druhý má v sobě schopnost růst a odvaha riskovat, že se to nepovede podle mého scénáře.
• Bdělost. Všímat si, kdy se z podpory stala kontrola, a z požadavku strach. K tomu nepomůže žádný návod, jen pravidelná pozornost.
Pak je tu také společenský rozměr. Láska ve firmě se nevyvíjí jen mezi otcem a synem. Projeví se v tom, jak se jedná s lidmi, kteří nejsou členy rodiny. Zda se jim děkuje, zda se jim naslouchá, zda se s nimi mluví jako s lidmi.
Závěr
Fromm byl realista, protože věřil, že společnost postavená na výnosu a výkonu lásce příliš místa nedává. Rodinná firma takové místo má. Lidé, kteří k sobě patří, se v ní denně potkávají nad věcmi, které mají váhu. Dá se z ní udělat dílna, kde nástupce dospívá a tvoří. Dá se z ní udělat i soudní hala, kde se stále a vše dokola hodnotí a kritizuje.
Ještě mi dovolte na závěr jeden citát:
„Stále se ještě cítím cizincem ve světě, jehož cílem je vydělávat co nejvíc peněz.“ – Fromm
Zdroje
- FROMM, Erich. The Art of Loving. New York: Harper & Row, 1956.


