K tomuto tématu jsem musel samozřejmě postupně dospět. Nestane se tak bohužel každému, že začne hledat v sobě to, co má pocit, že k němu nepatří, že se stále v jeho životě opakuje něco, co ho brzdí, omezuje, způsobuje mu bolest nebo narušuje jeho pracovní a osobní život. Někdy, kdy si doslova klademe otázky typu „kdo jsem“, „tohle musím“, „něco dokola dělám špatně“, „zde si stále ubližuji“ atd.
„Největší únavu manažera často nezpůsobuje tým, ale nevědomá potřeba zachraňovat tátu, uspokojit mámu, nebo naplnit rodové očekávání, že musí být ten silný a odolný. A dokud to v sobě nevidí, jede na autopilota a dává v šanci vše – zdraví i osobní život.“
Vedení není tvůj styl, je to dědictví tvého rodu
Můžeme to vnímat tak, že naše mnohé osobní a pracovní vzorce doslova řečeno nejsou způsobené pouze našimi vlastními zkušenostmi, ale mohou být výsledkem nevyřešených traumat v rodině – často až několik generací zpět. V mé praxi se to dá pojmout tak, že náš leadership není jen o dovednostech, ale i o vnitřních vzorcích – a ty často nejsou naše.
Mnoho manažerů, se kterými se potkávám si s sebou nese jakýsi neviditelný batoh bolesti a utrpení – a často ho „vyklopí“ na tým nebo pak doma. Vedoucí, který neumí projevit empatii, to často neumí ne proto, že nechce, ale proto, že se to bál doma dělat. Vědomá práce s rodinnými tématy není slabost, ale základ pro silné, uvědomělé vedení.
„Především tu jde však o vnitřní uzdravení, o otevření se a o objevení svobody a nekonečné lásky.“
Transgenerační přenos
Téma transgeneračního přenosu traumatu a nevědomých rodových vzorců má své pevné místo nejen v dnešní psychoterapeutické praxi, ale i ve vědeckém výzkumu. Moderní studie, které jsem možnost pro článek projít celkem silně potvrzují, že závažná traumata – jako války, hladomor nebo ztráta blízkých – mohou měnit celou genovou expresi, i já si to slovní spojení musel nastudovat:
Genová exprese je proces, kdy se informace z genu doslova přečte a použije k vytvoření určité bílkoviny, která pak ovlivňuje fungování buňky – a tím i celého těla. Oborem se zabývá epigenetika, věda o tom, jak vnější vlivy, jako je stres, trauma, prostředí mění to, které geny se aktivují nebo deaktivují.
A nyní se dostávám k tématu přenosu, protože všechny tyto změny se mohou přenášet i na další generace. Paralelně s tím stojí další koncept, který popisuje, jak děti často nevědomě přebírají emocionální břemena svých předků jako formu vnitřního „dlužnického“ vztahu. Tento přenos se může projevovat i v dospělém životě – například v rozhodování, osobních vztazích nebo stylu vedení lidí.
V praxi se tak ukazuje, že manažerské chování – včetně stylu vedení, reakce na tlak nebo míry empatie není vždy pouze výsledkem vzdělání či zkušeností, ale může být také otiskem hlubších rodových a systémových dynamik.
Nebojte se, nezačalo to vámi
Mark Wolynn ve své knize „Nezačalo to vámi“ tvrdí, že tyto vzorce a pocity přebíráme nevědomě, často i bez znalosti konkrétního příběhu. Říká tomu „core language“ – jádrový jazyk traumatu, který se stále v našem životě nějak aktivně projevuje.
Můžeme si položit základní otázku: „Kolik rozhodnutí v práci je skutečně naše? A kolik z nich řídí rodové vzorce, které si ani neuvědomujeme?“
Možná se také najdete v nějaké větě:
„Musím to zvládnout sám, táta to taky tak dělal.“
„Chci, aby mě měli lidi rádi, od mámy jsem to nikdy nedostal.“
„Nerada vidím hádky, hádat se doma znamenalo ohrožení všech.“
„Nedávám najevo své pocity, nikdy se to u nás nesmělo a nenosilo.“
„Nemám ráda své tělo, děda mě vždy říkal, že mám velký zadek.“
„Proč dělám tuhle práci? Vždy jsem musel doma držet všechny pohromadě.“
Když budu pokračovat najdeme tam stále hodně podobná traumata, jako je strach, tvrdost, autorita, syndrom záchrany, potřeb, motivací a uznání. Dokonce lidé volí takovou práci, protože doma dělali stejné role. Stále se opakující scénáře.
Pokud můj článek čte odborná veřejnost, nechci tu nic zjednodušovat a fušovat do složitých zákoutí lidské psychiky, ale myslím, že pro vás najdu oporu i ve vědecké oblasti. V systematické terapii se pracuje také s podobnými konstrukty, tedy nevědomou tendencí přebírat osudy, vzorce a role našich předků.
Jak to mám zahojit? Chyťte vzorec
Vezměte si kus papíru a zapište odpovědi na následující otázky:
Zkuste si položit následující:
- Co je problém, který je teď nejnaléhavější ve vašem životě? Mohou to být problémy v práci, problémy s vaším zdravím, narušení vašeho vztahu. Cokoli, co ovlivňuje vaši pohodu, pocit bezpečí, míru nebo bezpečí.
- Jaký je nejhlubší problém, který chcete uzdravit?
- Jaký posun u sebe chcete vidět? Neřeďte sami sebe, dovolte, aby vaše slova volně plynula.
- Co je pro vás důležité? Možná si nesete hluboký strach z něčeho hrozného, co se stane vám nebo někomu, koho milujete. Možná se bojíte budoucnosti. Ať už vyjde cokoliv, pište dál.
- Pokud bojujete, odpovídáte na tuto otázku: pokud pocit, stav nebo příznak, který jste zažili nikdy nezmizí, čeho byste se obávali, že by se vám mohlo stát?
Své odpovědi přezkoumejte a přečtěte si je nahlas a dovolte si, abyste si ji mohli volně přečíst, aniž byste se dostali do emocí, které za ním stojí. Chcete dávat pozor na všechna slova nebo fráze, které jste použili, které vám vyskočí jako neobvyklé nebo podivné.
Nyní prozkoumejte následující:
- Co se dělo ve vašem životě, když se poprvé objevil váš symptom nebo problém?
- Co se dělo těsně předtím, než to začalo?
- V jakém věku jste byl/a, když se poprvé objevil symptom nebo problém?
- Stalo se někomu z vaší rodiny v podobném věku?
- Co přesně se ve vašem problému děje?
- Jaké to je ve svých nejhorších chvílích?
- Co se stane těsně předtím, než se tak cítíte?
- Co je lepší nebo horší?
- Co vám problém nebo symptom brání v tom, abyste byli schopni? Co vás k tomu nutí?
Pokud pocit nebo příznak nikdy nezmizí, co by bylo nejhorší, co by se vám mohlo stát? Zdroj: (Wolynn, M. 2016).
Když si se sebou uděláte toto cvičení, zjistíte, že váš jazyk se stále opakuje, věci a události se stále opakují, emoci, chování a příznaky se také stále opakují. Nyní jste to pro sebe zachytili. Možná jste objevili svého vnitřního kritika, zraněného chlapce, zachránce atd.
Přehled častých nevědomých vzorců
- Zachránce a spasitel všech: „Když to neudělám já, nikdo jiný to nezvládne.“ Kořen tohoto problému může být třeba v tom, že rodiče nezvládali a dítě převzalo odpovědnost. V dospělosti se pak dospělý vyrovnává s přetěžování, workholismem, neustálou potřebou pomoci druhým až k vyhoření.
- Oběť a trpitel: „Všechno špatné se mi děje, nemám kontrolu.“ V dětství nebyla podpořena žádná vnitřní síla, vše řízeno a tlačeno zvenčí autoritou a strachem. V dospělosti se pak člověk vyrovnává s vlastní pasivitou, zacyklenost a vnitřním hněvem.
- Perfekcionista a dokonalost ve všem: „Musím být dokonalý nebo co dělám musí být dokonalé, jinak nejsem dost!“ Bohužel toto téma zpracovávám i já, láska rodičů byla podmíněná výkonem a v dospělosti to vede k workoholismu, neustálé vnitřní nespokojenosti a strachu ze selhání.
- Všem vyhovující „Hodný chlapeček“ a „šikovná holčička“: „Když budu hodný, budou mě mít rádi.“ Zde je láska a přijetí podmíněna jedině poslušností. V dospělosti se pak setkáváme s tím, že neumíme „ne“, nedržíme pevné hranice a potlačujeme naše vlastní potřeby.
- Samorost: „Nemůžu se na nikoho spolehnout.“ Důvěra je prolomena. Chybějící rodiče, nikdo nebyli k dispozici a vše vedlo tak k nerovnováze a chaosu v rodině. Dospělý má problém s přílišnou kontrolou, potíže s týmem nebo delegováním práce atd.
- Baťoh bolestí: „Trpím pro druhé.“ Je zde patrná identifikace dospělého s utrpením někoho z rodu, může se jednat o potrat, sociální vyloučení, silnější trauma. V dospělosti pak čelíme depresím, neustálému vnitřnímu chaosu bez příčiny, ztráty směru.
- Revolucionář a člověk bez směru: „Nikdo a nikdy mi nebude říkat, co mám dělat.“ Bohužel v dětství panovala nejspíše tvrdá autorita, bez pocitu respektu. V dospělosti se promítá do konfliktů s autoritami a strukturami.
- Kritik: „Nikdy a nikdo není dost dobrý.“ V dětství silná a vládnoucí rodičovská kritika, vysoké nároky a nepřijetí. V dospělosti se pak člověk potýká se silným vnitřním napětím, nízkým sebeoceněním a strach ukázat svoji zranitelnost.
Uvědomuji si, že to nejde vždy takto zjednodušovat, ale mohu vám zprostředkovat tento přehled a alespoň vám nastínit možná zrcadla vašeho chování a jednání.
Rodiče za to nemohou
Bylo by to pro vás moc jednoduché, že za to může váš otec nebo matka, děda a babička tak dále. Tohle není o vině, protože většina z nás dělá, co umí, s tím, co má v aktuálním čase a místě. Oni si nejsou vůbec vědomi toho, že něco takového existuje. Jde zde pouze a upozorňuji pouze o vás samotné, tedy když to nepřetneme vědomě, předáme to našim dětem dál a oni svým dětem. A právě tady se rodová karma stává štafetou – a vy máte šanci být ten/ta, kdo ji přeruší.
Přichází čas na váš nový program
Jakmile si uvědomíte a propustíte váš starý vzorec, přichází nejtěžší fáze, začít vědomě, a to podtrhuji vědomě jednat jinak. To pro vás znamená třeba říct „ne“, když jste vždy říkali „ano“ nebo vyjádřit své skutečné emoce, když jste je celý svůj dosavadní život drželi. Nechat někoho odejít, i když vás to bolí nebo přestat někoho neustále zachraňovat a když se vrátíme do mého oboru, třeba dovolit si delegovat, i když máte strach, že ztratíte kontrolu.
„Nejde zde o to „napravit“ vaši minulost. Ale přetnout cyklus!“
Květoslav Minařík nám poskytuje ve svém slovníku vlastní doplnění, které musím k tomuto tématu doplnit a potvrzuje pro nás všechny výše uvedená tvrzení: „Atavismy jsou dědičné duševní a tělesné vlastnosti po vzdálených předcích. Z psychologického hlediska také základna, na níž se zažehuje uvědomování individua a z níž individuum posuzuje svět.
Z mystického hlediska se jedná o soubor duševních komplexů, zmenšujících sféru intelektu a vědomí a znamená faktický projev karmických nezásluh, které stísňují člověka a brání mu realizovat svobodu. Proto teprve až rozbitím atavistických komplexů se uvolňuje cesta ke svobodě a získává se možnost dosáhnout nejvyšších duchovních realizací.“(zdroj)
Zdroje
- International Handbook of Multigenerational Legacies of Trauma
- Minařík, Květoslav. Malý mystický slovník naučný. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Canopus, 2024. 629 stran. Přímá stezka; svazek 8. ISBN 978-80-87692-94-3.
