Upřímně ta zpráva mě nijak nepřekvapila. V českých televizích ani v mainstreamových médiích o ní ale neuslyšíte. Přesto otřásla Německem naplno: tisíce pracovních míst mají zmizet napříč obory i regiony. Za suchými čísly se skrývají drastické zásahy do životů lidí. Konec trhu práce, jak ho známe přichází.
Rok 2030: konec trhu práce, jak ho známe
Německá ekonomika se ocitla v hluboké krizi, zatímco česká média o tom mlčí a lakují realitu narůžovo s minimálním dopadem na firmy v Česku. Fakta jsou neúprosná: podle aktuálního průzkumu Institutu německého hospodářství více než třetina firem plánuje do roku 2025 snižování stavů. A nejde jen o velké koncerny, tlak na propouštění cítí i střední podniky, které dusí klesající poptávka, vysoké náklady a nutnost zásadních strukturálních změn.
Nepochybně vstupujeme do fáze akcelerace krize trhu práce a po roce 2030 tomu nebude jinak. Musíme být však všichni povinně optimističtí a vnímat tuto dobu jako čest změnám, u kterých budeme všichni přítomni a tzv. držet prst na tepu doby a přispět k nové době před námi.
Zde nejde jen o Německo
Demografický otřes se netýká pouze Německa podobné vzorce sledujeme i u nás. Generace takzvaných baby boomers totiž dramaticky mění nabídku pracovní síly. V příštích patnácti letech odejdou do důchodu nejsilnější poválečné ročníky a pracovní trh tím utrpí zásadní ztrátu.
Podle německého Spolkového statistického úřadu bude do roku 2039 přes 13 milionů dnešních pracovníků starších 67 let. To představuje zhruba 31 % současné pracovní síly. Jinými slovy až třetina lidí, na které se firmy dnes spoléhají, prostě zmizí z trhu práce.
Mladší generace tohle číslo nedokážou nahradit. Jen pro ilustraci: ve věkové skupině 60–64 let bylo ještě v roce 2024 aktivních zhruba 4,4 milionu pracovníků. Jakmile tato takzvaná kohorta definitivně odejde do důchodu, prázdné místo po ní už nebude kým zaplnit.
Česká stopa: málo nových občanů
Tohle není jen německý problém, podobná demografická krize se odehrává i u nás. Česká republika dlouhodobě bojuje s nízkou porodností a poslední čísla jsou alarmující. V roce 2023 se narodilo pouhých 91 149 dětí, poprvé od roku 2005 méně než sto tisíc. A co hůř, v roce 2024 počet živě narozených spadl ještě níž – na 84 311, což je nové historické minimum.
Taková čísla znamenají jediné, v horizontu 20 let nebude mít český pracovní trh dostatek mladých lidí, kteří by nahradili generaci odcházejících. Stejně jako v Německu ani u nás mladší ročníky nestačí zaplnit díru po odcházející generaci baby boomerů.
I když tomu rozhodně nejsem nadšen tak bez přílivu lidí zvenčí to prostě nepůjde. Německé prognózy jasně ukazují, že bez čisté imigrace by se do roku 2060 počet zaměstnaných osob propadl na pouhých 28 až 30 milionů, což by zemi prakticky vyřadilo Německo z mapy konkurence a my v Česku jsme na tom v principu podobně, jen se o tom u nás zatím tak hlasitě nemluví.
Ještě k tomuto odstavci, pokud si někdo myslí, že se Česko tomuto osudu vyhne, je na omylu. My jsme na tom dokonce ještě hůř, protože máme menší domácí trh, menší porodnost a méně atraktivní podmínky pro migraci. Tlak na pracovní sílu tak nadále poroste, a to dramaticky.
AI zatím všude bere a krade, než dává
Snad neskončím v hledáčku nějakých AI mechanických robotů anebo podobných droidů ze Star Wars, za toto moje tvrzení. Kolem umělé inteligence se totiž točí spousta optimismu o nových pracovních příležitostech a neustálém vývoji až se dá říct, že téma AI a firem je pouze zalito sluncem.
Realita je zatím jiná. Podle průzkumu OECD většina firem nezaznamenala žádnou změnu v zaměstnanosti, ale mezi těmi, kde se již tato změna objevila, převažuje pokles nad nárůstem. To jasně ukazuje, že AI zatím pouze systematicky automatizuje a maže naše pracovní pozice, než aby tvořila nové, a tak si zaměstnavatelé mnou ruce nad touto personální optimalizací.
V podnicích, které AI začlenily naplno do svých procesů, je to vidět konkrétně, ve finančnictví uvedlo 20 % zaměstnanců, že znají někoho, kdo přišel kvůli AI o práci, ve výrobě to bylo zatím 15 %. Zároveň se ale nemluví jen o ztrátách. 29 % lidí ve finančnictví a 24 % ve výrobě znají někoho, kdo musel změnit svou práci kvůli nástupu AI. Jinými slovy AI nejen propouští, ale i tzv. přeskládává role.
A proč o tom neslyšíte v oficiálních firemních komunikacích? Je to jednoduché, přece žádný management nechce, aby se zaměstnanci bouřili proti úsporám, které AI přináší. Proto se navenek vypráví o inovacích a produktivitě, zatímco vevnitř se potichu škrtá.
Ti, co vědí
Paradoxně největší strach z budoucnosti mají právě ti, kdo AI opravdu a denně používají. Aktivní uživatelé častěji přiznávají, že se velmi nebo extrémně obávají ztráty své práce během příští dekády. Naopak ti, kdo s AI zatím do styku nepřišli, jsou mnohem klidnější, možná proto, že věří, že se jich to stejně netýká. Logicky kdo neví, necítí ohrožení.
Jenže vysvětlení je ještě prostší. Kdo s AI denně pracuje, vidí na vlastní oči, co všechno dokáže. Ví, že automatizace už není dávno science fiction, ale realita, která se může kdykoli dotknout i jeho pozice. Ti druzí si radši nechávají růžové brýle.
„Budoucnost práce není jistá, ale je „snad“ v našich rukou.“
Rok 2030 nebude konec práce jako takové, ale konec práce, jak jsme ji doposud znali. Demografie je neúprosná, boomers odcházejí, mladých je málo, a bez imigrace to nikdo nevytrhne. Do toho přichází AI, která zatím víc bere, než dává, a přetváří firmy postupně zevnitř.
Tohle není moje strašení. To je realita, kterou naše média z pohodlnosti neřeší. Jenže firmy, manažeři a lidé, kteří budou na trhu práce fungovat za pět, deset let, si ji dovolit ignorovat nemohou.
Budoucnost bude patřit těm, kdo se dokážou rychle přeškolit, přesměrovat a přizpůsobit. A stejně tak těm firmám, které si to uvědomí včas a začnou své lidi aktivně připravovat na změny, místo aby jen slepě a bez dlouhodobého plánu škrtaly.
