Svět byznysu má už odedávna spoustu slangových výrazů pro neschopnost, která sužuje dnešní vrcholový management. Nedávno se objevil nový, vcelku pozitivní termín „selhání směrem nahoru“. Ten dal vzniknout mantře „fail harder, fail faster“.
Selhání jako cesta úspěchu
„Fail harder, fail faster“ je taková moderní mantra, která často zaznívá v kruzích startupů a inovativních firem. V překladu můžeme říct „selhávej tvrději, selhávej rychleji“ – ale proč by se někdo dobrovolně hnal do neúspěchu? Smysl je v tom, že selhání se nelze vyhnout, pokud se snažíš přijít s něčím novým a neotřelým – proces selhávání a vítězství. Proto je lepší selhat rychle a včas se poučit, než selhávat pomalu a nenápadně bez reálné zpětné vazby.
Víš, že selháváš?
Pokud sami nedokážeme rozeznat, že selháváme a proč, a navíc sami sebe přeceňujeme (typický projev Dunning-Krugerova efektu), tak k našemu žádnému reálnému poučení nedojde. Místo rychlého a prospěšného selhání tak člověk může jen dokola narážet do zdi – a ještě si při tom říkat, jak to vlastně dělá skvěle.
Hlavním přínosem není samotné selhávání, ale ochota se na chyby podívat, přiznat si je a poučit se. Bez upřímné reflexe selhání postrádá smysl a Dunning-Krugerův efekt pak dokonale zafunguje jako automatický prodlužovač řetězové reakce neschopnosti.
Selžete tvrdě – selžete rychle – selhávejte často
Chcete-li ve svém pracovním či podnikatelském životě dosáhnout opravdu velkých věcí, musíte se zbavit strachu z vašeho neúspěchu. Hoďte za hlavu všechna vaše omezení a nebojte se prozkoumávat nové nápady, i kdyby vás mohly dovést ke krachu. Přílišné přemýšlení je totiž nejrychlejší způsob, jak nikdy nezačít. Místo nekonečného plánování prostě experimentujte a sledujte, co se stane.
Nikdy nepřestávejte generovat další nápady a zkoušet je v praxi. Ano, pravděpodobnost selhání je vysoká. Ale ten malý zlomek úspěchů, které přijdou, dokáže váš projekt vystřelit do netušených výšin.
Obraz v zrcadle není můj obraz?
Bohužel to vystihuje samotnou podstatu problému: většina z nás není vůbec dobrá v přesném hodnocení svých schopností. Často se přeceňujeme, což může vést k mylnému přesvědčení o vlastní nadřazenosti – lidé s mizernými dovednostmi si myslí, že jsou skvělí.
Tento tzv. Dunning-Krugerův efekt nabývá největší intenzity právě u těch nejslabších: ti s nejmenšími schopnostmi mají paradoxně tendenci nejvíce se přeceňovat. Anebo jinak řečeno, někteří lidé jsou tak nekompetentní, že vlastně ani netuší, jak moc jsou nekompetentní.
Když k tomu přidáme ještě opačný extrém, tedy sklon opravdu schopných jedinců snižovat vlastní zásluhy, máme tu ideální podhoubí pro vznik „epidemie“ nesouladu mezi skutečnou kvalifikací a pracovním postavením. Syndrom podvodníka může mít drtivé osobní dopady a připravit svět o velké talenty, ale Dunning-Krugerova iluze zasahuje celou společnost – nejvíc totiž dopadá na nás všechny.
Bublina špatného sebepojetí
Ačkoli přehnaná sebedůvěra a arogance výrazně přispívají k iluzím o vlastní odbornosti, Dunning a Kruger zjistili, že většina z nás tomuto efektu podléhá aspoň v jedné oblasti svého života. Hlavním důvodem je nedostatečná schopnost kritického sebehodnocení – často prostě nerozumíme pravidlům natolik, abychom pochopili, jak špatní v dané věci opravdu jsme.
Nedokážeme efektivně porušit pravidla nebo hranice, protože je pořádně neznáme. A dokud nemáme aspoň základní rámcový přehled, co představuje skutečnou kompetenci, ani si neuvědomíme, že jsme již selhali.
V podnikání a byznysu je to ještě markantnější: dokud se plní číselné ukazatele, majitel ani management si často neuvědomují, že se firmě podlamují nohy, že někde zívá díra a že motor brzy zadrhne jinde. Celý tým se usmívá a přitakává, aniž by tušil, že vlastně kolektivně selhává.
Na opačném konci spektra pak stojí skuteční odborníci, kteří své dovednosti považují za „normální“, a tím je leckdy podceňují. Ve výsledku tak lidé s nízkou kompetencí často věří ve svou neomylnost, zatímco skutečně schopní a kompetentní se zbytečně podhodnocují. Všichni tak uváznou v bublině nepřesného sebepojetí.
Jak se dostat z bubliny sebevnímání
Zkuste aktivně vyhledávat upřímnou zpětnou vazbu a přijmout, že nemusíte mít vždycky pravdu. Vnímejte pokoru ne jako slabost, ale jako nejlepší nástroj k růstu. Přestaňte lpět na dokonalosti a raději se zaměřte na vytrvalé učení a zkoušení. A vždycky si nechte prostor pro sebereflexi – jedině tak se dokážete včas vrátit na zem, když vás začne unášet pýcha nebo mylné sebevědomí.
