Steve Jobs Commencement Speech – „Stay Hungry. Stay Foolish.“
„Chci vám vyprávět tři příběhy ze svého života. To je vše, nic zvláštního: jen tři příběhy.
První příběh je o něčem, čemu říkám „pospojovat“ tečky jednoho života. Jako kluk jsem nedodělal vysokou školu, odešel jsem z „Reed College“ po prvním semestru. I nadále jsem navštěvoval neoficiálně některé kursy – další rok a půl a pak jsem odešel úplně. Proč jsem to udělal? Všechno to začalo ještě předtím, než jsem se narodil. Moje biologická matka byla mladá, svobodná studentka vysoké školy a když otěhotněla, rozhodla se dát mě k adopci. Velmi jí záleželo na tom, aby mne adoptoval vysokoškolsky vzdělaný pár, a tak zařídila, aby mě adoptoval jeden právník s manželkou. Když ale pár přijel, na poslední chvíli řekl, že chce holčičku. Takže, těm kdo se stali později mými adoptivními rodiči a kdo byli na druhém místě v pořadníku, uprostřed jedné noci zavolali a zeptali se jich: „Je tu dítě, chlapec, mimo plán. Chcete ho? „. Odpověděli: „Jistě.“ Později moje biologická matka zjistila, že tento pár nemá vysokoškolské vzdělání: ona nikdy nedokončil vysokou školu a on neměl ani maturitu. Takže moje biologická matka odmítla podepsat konečné adopční papíry. Nakonec souhlasila, ale až o mnoho měsíců později, když moji rodiče písemně slíbili, že jednoho dne půjdu na vysokou školu. To byl začátek mého života.
A tak o mnoho let později, v roce 1972, jsem šel na vysokou školu, jak bylo stanoveno. Zcela naivně jsem si ale vybral velmi drahou vysokou školu a všechny úspory mých rodičů padly na zápisné a první kurzy. Po šesti měsících jsem v tom nedokázal najít žádnou skutečnou příležitost. Netušil jsem, co chci udělat se svým životem a nevěděl jsem, jak by mi vysoká škola mohla pomoci na to přijít. Přesto jsem tam byl a utrácel všechny peníze, na které moji rodiče pracovali celý život.
Tak jsem se rozhodl odejít pryč a věřit, že i tak bude všechno v pořádku. Bylo to tehdy velmi těžké, ale když se podívám zpátky, jsem přesvědčen, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem ve svém životě kdy udělal. V době, kdy jsem opustil vysokou školu, jsem přestal navštěvovat předměty, které mě nezajímali, a začal místo toho chodit do kurzů, které vypadaly zajímavě. Nebyla to žádná procházka růžovou zahradou. Neměl jsem už pokoj na koleji pokoj, a tak jsem byl nucen spát na podlaze na pokoji kamarádů. Peníze jsem si vydělával vracením prázdných lahví od Coca-Coly, za každou jsem dostal pět centů a mohl si tak koupit jídlo. Jednou týdně, v neděli večer, jsem šel sedm mil přes město do chrámu Hare Krišna, abych měl v týdnu alespoň jedno dobré jídlo. Ale všechno, na co jsem získal následováním své zvědavosti a intuice, se ukázalo být později k nezaplacení. Uvedu hned jeden příklad.
Reed College mělo tehdy pravděpodobně nejlepší písařské kurzy v zemi. V celém areálu byl každý plakát, každý štítek, každá cedulka napsaná krásným ručním písmem. Protože jsem opustil normální třídu, rozhodl jsem se, že budu hodit do kurzu písařství a naučím se takhle psát. Právě tam jsem se naučil znaky s a bez… , pochopil jsem rozdíl mezi prostorem, který odděluje různé kombinace písmen a uvědomil jsem si, v čem tkví úspěch tisku typografických textů. Bylo to přitažlivé způsobem, který věda nemůže nabídnout, protože to bylo krásné, ale i umělecké, historické, a já jsem tím byl naprosto fascinován.
Nic z toho však nemělo naději na praktické uplatnění v mém životě. Ale o deset let později, když jsme navrhovali první počítač Macintosh, se mi to všechno hodilo. A použili jsme to pro Mac. Byl to první počítač s pokročilými typografickými schopnosti. Kdybych se nevykašlal na oficiální studium a nezačal chodit do toho jednoho jediného kurzu, Mac by nikdy neměl příležitost používat úměrně rozložené styly písma. A protože Windows to zkopírovali od Maca, je pravděpodobné, že by neexistoval žádný osobní počítač s těmito dovednostmi. Kdybych neodešel z vysoké školy, nikdy bych se nemohl zúčastnit tohoto kurzu písařství a osobní počítače by nemohly mít ony nádherné typografické schopnosti, které mají. V době, kdy jsem byl na vysoké škole, jsem samozřejmě nemohl při pohledu do budoucnosti „pospojovat tečky“. Ale bylo to všechno velmi jasné o deset let později, když jsem se mohl ohlédnout zpět.
Pospojovat ty tečky při pohledu do budoucnosti zkrátka není možné, jde to jen když se ohlédnete zpátky. Takže musíme vždy věřit, že se tečky v budoucnu nějakým způsobem spojí. Musíme v něco věřit: v pupík, osud, život, karmu, cokoliv. Protože víra, že se nakonec tečky spojí, nám dá odvahu následovat své srdce, i když nás svede pryč z bezpečných a prověřených cest a změní naše životy. Tento přístup mě nikdy nenechal na holičkách a změnil můj život.
Můj druhý příběh je o lásce a o ztrátě.
Měl jsem štěstí: velmi rychle jsem zjistil, co ve svém životě rád dělám. Se Steveem Wozniakem jsme začali Apple v garáži mých rodičů, když mi bylo 20 let. Pracovali jsme tvrdě a za deset let se Apple stala z firmičky se dvěma chlapci v garáži, jakou byla na začátku – firmou s hodnotou 2 miliardy $ a více než 4 000 zaměstnanci.
V roce 1985 – když jsem právě dovršil třicet let a několik měsíců poté, co jsme uvedli na trh náš nejlepší výtvor – Macintosh -, jsem dostal padáka. Jak můžete dostat padáka ze společnosti, kterou jste založili? No, když firma Apple vyrostla, najala si někoho, o kom jsem si myslel, že je velmi nadaný pro řízení společnosti spolu se mnou a první rok to šlo velmi dobře. Pak se ale naše představy o budoucnosti začaly rozcházet a nakonec jsme se dostali do střetu. Když se to stalo, představenstvo se přidalo na jeho stranu. Takže ve třiceti jsem byl mimo hru. Bylo to do očí bijící. To, co bylo hlavním cílem mého dospělého života, vyletělo do vzduchu. Byl jsem úplně zničený.
Několik měsíců jsem opravdu nevěděl, co mám dělat. Cítil jsem se, jako bych zradil generace podnikatelů přede mnou; jako bych upustil štafetu, která mi byla předána. Bylo to veřejné selhání a dokonce jsem se zabýval myšlenkou na útěk ze Silicon Valley. Něco ve mně ale začínalo růst: stále jsem ještě miloval to, co jsem dělal. Sled událostí v Applu na tom vůbec nic nezměnil. Byl jsem odmítnut, ale byl jsem stále zamilovaný. A proto jsem se rozhodl začít znovu.V tu chvíli jsem si to neuvědomil, ale skutečnost, že jsem byl vyhozen z Applu, bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Tíhu úspěchu nahradila lehkost bytí opětovného začátečníka, bez jakýchkoliv jistot. To mě osvobodilo a dovolilo mi to vstoupit do jednoho z nejkreativnějších období mého života.
Během pěti let jsem založil společnost s názvem NeXT, pak další s názvem Pixar a zamiloval se do úžasné ženy, která se později stala mou ženou. Pixar dokázal vytvořit první celovečerní animovaný film „Toys story“, a nyní je nejúspěšnějším animačním studiem na světě. V pozoruhodném sledu událostí Apple koupil NeXT, já jsem se vrátil do Apple a technologie, které jsme vyvinuli v NeXTu se staly jádrem současné renesance Applu. S mojí ženou Laurene máme krásnou rodinu. Jsem si jistý, že nic z toho by se nestalo, kdybych nebyl vyhozen z Applu. Byla to nesmírně hořká medicína, ale jsem přesvědčen, že ji pacient potřeboval.
Někdy nám v životě spadne na hlavu cihla. Nesmíme přitom ale ztratit víru. Jsem přesvědčen, že jediná věc, která mi zabránila všechno vzdát, bylo to, že jsem miloval, to co jsem dělal. Je třeba najít to, co milujeme. A to platí jak pro naši práci tak pro naše city. Naše práce zaplňuje velkou část našeho života a jediný způsob, jak být skutečně spokojení, je dělat to, co považujeme za dobrou práci. A jediný způsob, jak dělat dobrou práci, je milovat to, co děláme. Ti, kdo to , co milují stále ještě nenašli, musí pokračovat v hledání. Nespokojte se s neúspěchem. Až to najdete, budete to vědět celým svým srdcem. A stejně jako ve všech velkých příbězích lásky, bude to lepší a lepší, jak budou roky plynout. Proto musíme hledat, dokud to nenajdeme. A nespokojit se s neúspěchem.
Třetí příběh je o smrti.
Když mi bylo 17 četl jsem citát, který zněl asi takto: „Žij každý den jako by to byl tvůj poslední, jednou budeš určitě mít pravdu.“ Bylo to pozoruhodné a od té doby, za posledních 33 let, jsem se každé ráno podíval do zrcadla a přemýšlel: „Kdyby byl dnešek poslední den mého života, chtěl bych dělat to, co se dnes chystám dělat?“. A pokud zněla odpověď NE příliš mnoho dní za sebou, pochopil jsem, že se něco musí změnit.
Připomenout si, že brzy zemřu, je nejdůležitější nástroj, jaký jsem kdy potkal, který mi pomohl k velkým životním rozhodnutím. Protože téměř všechno – veškeré očekávání věčnosti, všechna pýcha, všechen strach z rozpaků či neúspěchu – tyto věci se jednoduše rozplynou tváří v tvář smrti, takže zůstane jen to, co je opravdu důležité. Vzpomenout si na to, že zemřeme, je ten nejlepší způsob, jaký znám, jak se vyhnout pádu do pasti v podobě myšlenky, že máme co ztratit. My už jsme nazí. Není žádný důvod nenásledovat své srdce.
Asi před rokem mi byla diagnostikována rakovina. V půl osmé ráno jsem byl na tomografu a ten jasně ukázal nádor na mé slinivce. Do té doby jsem ani nevěděl, co to slinivka je. Lékaři mi řekli, že to je nádor téměř jistě nevyléčitelného typu a že pravděpodobně zemřu do tří, nejpozději do šesti měsíců. A že by bylo lepší, abych si dal své záležitosti do pořádku (což je lékařské zaklínadlo, jak vás připravit na smrt). To znamená říct svým dětem během několika měsíců všechno, co jste si mysleli, že jim můžete říct třeba až za deset let. To znamená ujistit se, že bylo vše zorganizováno tak, aby to pro vaši rodinu bylo co možná nejjednodušší. To znamená připravit se říct své sbohem.
Žil jsem s tou diagnózou celý den. Pozdě večer přišly výsledky biopsie, která se dělá tak, že se strčí endoskop krkem až do žaludku a pak do střev, vpíchne se jehla do slinivky a odebere se několik nádorových buněk. Byl jsem v narkóze, ale moje žena – která tam byla – říkala, že když si lékaři prohlíželi buňky pod mikroskopem, začali křičet, protože se ukázalo, že to byla velmi vzácná rakovina slinivky vyléčitelná operativně . Operaci jsem podstoupil a teď se naštěstí cítím dobře.
Tehdy jsem se nejvíc ve svém životě přiblížil smrti, a doufám, že to byla jediná zkušenost na několik příštích desítek let. Prošel jsem tím a teď o tom s vámi můžu mluvit s větším uvědoměním, než když pro mě byla smrt jen abstraktním pojmem. Nikdo nechce zemřít. Dokonce i lidé, kteří chtějí jít do nebe, ve skutečnosti nechtějí zemřít, aby se tam dostali. Ale smrt je poslední destinace, kterou máme všichni společnou. Nikdo jí nikdy utekl. A tak to má být, protože smrt je velmi pravděpodobně jeden z nejlepších vynálezů života. Agent životních změn. Odmete pryč všechno staré, aby udělat cestu novému.
Náš čas je omezen, a proto jím nesmíme plýtvat tím, že budeme žít život někoho jiného. Nenechme se chytit do pasti dogmat, která znamenají žít vedeni výsledky myšlení jiných lidí. Nedovolme, aby hluk názorů druhých přehlušil náš vnitřní hlas. A nejdůležitější ze všeho je najít odvahu následovat své srdce a svou intuici. Nějakým způsobem vědí, čím se skutečně chceme stát. Všechno ostatní je druhotné.
Když jsem byl kluk, existovaly jedny neuvěřitelné noviny s názvem „The Whole Earth katalog“, který byl jednou z biblí mé generace. Tvořil ho Stewart Brand nedaleko odtud – v Menlo Parku. Stewart do něj dal všechen svůj básnický cit. Bylo to koncem šedesátých let, před vznikem osobních počítačů a desktopových reklam, kdy se všechno psalo na psacími stroji, stříhalo nůžkami a a fotilo na Polaroid. Bylo to něco jako Google ve formě paperbacku, 35 let před Googlem: bylo to idealistické, ohromující, překypující novými koncepty a fantastickými pojmy.
Stewart a jeho tým zveřejnili mnoho čísel “ The Whole Earth Catalog,“ a když došli na konci své cesty, vydali poslední číslo. Bylo to přibližně v polovině sedmdesátých let. Na poslední stránce posledního čísla byla fotografie vesnické silnice po ránu, byl to typ cesty, na byste mohli stopovat, kdybyste na to měli dost odvahy. Pod ní stála slova: „Stay Hungry. Stay Foolish „, – buďte hladoví, buďte blázniví. Bylo to jejich poselství na rozloučenou. Stay Hungry. Stay Foolish. To jsem vždycky přál sám sobě. A teď bych to rád popřál vám. Buďte hladoví. Buďte bláznivý“
Zdroj překladu: zde
