Dnes jsem si vzpomněl na jednání v jedné velké firmě, která dlouhodobě čelila problémům s obsazením dělnických pozic ve výrobě. Majitel tehdy s nadsázkou poznamenal, „kolik dalších desítek lidí si může ještě najmout přes agenturu práce“, která zprostředkovávala zahraniční pracovníky, především z Ukrajiny. Tento komentář zazněl poté, co jsem představil analýzu, která ukazovala, jak nízko je v této společnosti nastaveno odměňování zaměstnanců a jak tím výrazně trpí její pověst na trhu práce. K tomu majitel přidal s úsměvem další poznámku: „Tak co, holky už píchají?“
Český průmysl před katastrofou
Bylo jasné, že změna přístupu a léčba těchto problémů – od pracovních podmínek po samotný způsob uvažování o lidech – by byla velmi náročná. Přesto majitel tehdy vnímal rychlé a levné řešení, tedy nábor cizinců, jako jediné možné východisko. Možná to v dané chvíli fungovalo, ale dnes se firma, stejně jako mnoho jiných závislých na levné pracovní síle a nízké přidané hodnotě, potýká s ještě většími problémy. Paradoxně, válka na Ukrajině byla pro tyto společnosti dočasnou „záchranou“, ale současná situace ukazuje, jak křehké a neudržitelné tyto modely jsou.
„4 z 10 uprchlíků tvrdí, že dostávají nižší plat než Češi na stejné pozici.“ (PAQ research)
Několikrát opakovaná věta, že nejsou lidi, mladí nepracují, slabá a nevzdělaná generace atd. Vše se dělo v tak rychlém sledu, že uspokojení odběratelů bylo hned na prvním místě. Jenže uplynulo nám pár let a v řadě fabrik je český zaměstnanec již někde jinde. Netvrdím zde, že by mu někdo snad jeho práci sebral, ale zkrátka se stal dle slov podnikatelů „drahým a náročným“ a často i „málo pilným“, „neochotným“, a hlavně nebyl nikde k nalezení.
Průvod odcházejících dělníků
Došlo tak k zaplnění neobsazených pozic ve větší míře zaměstnanci z ciziny, což byl přirozený jev a reakce na dlouho neobsazená pracovní místa, především na dělnických pozicích, ale nejen tam. S tím jsem si vybavil mé další jedná v jedné svářečské firmě, kde jsem na otázku, jako dlouho potrvá sehnat 50 svářečů odpověděl asi 3 roky. Tehdy byla pro jednatele nabídka svářečů z Filipín velice lákavá, tomu rozumím. Co se však stalo, že firma postrádala tolik pozic, došlo k tak výraznému nárůstu poptávky nebo k odchodům vlastních lidí, přesměrováním výroby?
Rostoucí počty cizích zaměstnanců a také jejich umístění do určitých oborů způsobilo, že představa o jejich odchodu a využívání pouze naší domácí pracovní síly se tak stává katastrofickým scénářem, a to bude zejména u skupiny zaměstnanců z Ukrajiny. (ČSÚ)
Ukrajinští pracovníci za rok 2023 tvořili 41 % dělníků v oblasti výstavby budov, dále 22 % z obsluhy strojů na balení, plnění a etiketování, 21 % zedníků, 20 % obsluhy strojů na úpravu vláken, dopřádání, navíjení, a 17% podíly měli v profesích montážních dělníků mechanických zařízení. Meziročně se také zvýšily počty ukrajinských lékařů o 33 %, vývojářů softwaru o 40 %, všeobecných sester bez specializace o 17 %, a také odborných pracovníků v účetnictví či administrativě zhruba o třetinu. (zdroj)
Mnohem významnější v číslech absolutních jsou zvýšení např. u kuchařů o 21 % u prodavačů v prodejnách o 17 %, u zedníků o 6 %, u svářečů o 15 %, u nástrojařů o 21 %, u seřizovačů a obsluhy obráběcích strojů o 27 % a u mechaniků či opravářů zemědělských, průmyslových a jiných strojů či zařízení o 38 %.
O kolik lidí Česká republika přijde
Dle ČSÚ bylo ke konci roku 2023 zaměstnáno v ČR zhruba 300 tis. Ukrajinců. I když dle posledních dat Ministerstva vnitra bylo zaměstnáno 72 % ekonomicky aktivních ukrajinských uprchlíků, tedy přibližně 254 500 osob.
Od mých klientů především ze stavebnictví a gastro služeb vím, že toto číslo je výrazně podhodnoceno, protože je zde také velký podíl různých organizovaných skupin, které na černo zaměstnávají další tisíce až desetitisíce Ukrajinců. Když jsem po jednom online rozhovoru se stavební firmou majitelku varoval, že mít 90 % stavebních dělníků z Ukrajiny je obrovské riziko z důvodu jejich návratu, odpověděl mi, že „ti odsud nikdy neodejdou, protože neexistují v žádném systému.“
„52 % uprchlíků se kloní k tomu zůstat v Česku. Jejich podíl v čase stoupá.“ (PAQ research)
Jedním z mých scénářů je odchod cca 30 % a ž 50 % z této skupiny, což v číslech může představovat až 130 tis pracovníků, což vytvoří významnou díru na českém trhu práce.
Co děláme stále špatně?
Naše pověst jako „země s levnou pracovní silou a nízkou přidanou hodnotou“ je alarmující. Co budeme dělat, až nebude nikdo ochoten nebo schopen vykonávat tuto práci? Budeme spoléhat na další vlnu uprchlíků z válečných konfliktů nebo důsledků klimatických změn, která by měla zachránit náš zastaralý průmyslový směr? Za posledních 20 let jsme nedokázali výrazně posunout naši ekonomiku k činnostem s vyšší přidanou hodnotou, větší mírou robotizace, automatizace nebo digitalizace. Nyní čelíme důsledkům dlouhodobých selhání našich vlád, které vystavují český průmysl jedné z největších zkoušek za poslední půlstoletí.
Scénáře vývoje trhu práce
Nejde zde nyní pouze o dopad odchodu cizinců, ale také o ekonomický dopad vývoje u našeho souseda Německa. Vývoj trhu práce by mohl být různý:
- Krátkodobý výhled – s odchodem části ukrajinských pracovníků by se některé pozice sice uvolnily, ale pokles poptávky českých firem by tyto změny asi částečně kompenzoval. Trh práce by přestal být tak extrémně napjatý, ale pro firmy by stále mohl být problém obsadit specializované pozice.
- Střednědobý výhled – pokud zpomalení německého a evropského průmyslu přetrvá, pracovní trh v ČR by mohl postupně přejít do fáze, kdy je více dostupných zaměstnanců než volných pracovních míst. To by samozřejmě snížilo tlak na růst mezd a mohlo by to firmám umožnit stabilizaci mzdových nákladů, jenže.
Z pozice člověka, který pracuje přímo s firmami a má detailní přehled o dění v terénu, mohu říci, že situace v českém průmyslu není zcela tzv. černobílá. Trh práce v ČR bude i nadále zůstávat napjatý v klíčových sektorech, jako jsou zdravotnictví, stavebnictví, služby nebo IT, které se dlouhodobě potýkají s nedostatkem kvalifikovaných zaměstnanců.
Tento nedostatek má přímý dopad nejen na samotné podniky, ale i na ekonomickou roli našeho státu. Pokud však stát nedokáže efektivně řešit tzv. strukturální problémy trhu práce – například podporou vzdělávání, rekvalifikací, digitalizací a přilákáním dalších zahraničních zaměstnavatelů, toto vše bude to mít dalekosáhlé důsledky.
Závěrem
I když zaměstnavatelé budou hledat dále v zemích jako je Balkán a Asie, dočasný tlak na mzdy je dožene v těchto sektorech k úpadku. Nejcitelnější dopad v průmyslu můžeme očekávat v Moravskoslezském, Ústeckém a Plzeňském kraji. Co se týče služeb zde bude největší zásah v Praze a Brně.
Pak je tu také postupně opět rostoucí inflace a další vlivy, to vše povede k nízké spotřebitelské poptávce, což je také vedlejší vliv odchodu cizinců z pracovního trhu nejen u nás, ale i v sousedních zemích. Poslední kapkou by mohlo být rozhodnutí velkých hráčů o přesunu z důvodu nedostatku zaměstnanců do zemí, kde se ještě levná pracovní síla nalézá nebo snaha USA o zajištění svého prvenství a silné měny? (zdroj)
Uvidíme, co se s naší zemí stane po roce 2025, držme si palce, bude to jízda.
