Nevím, jestli je to nová víra, nebo nová forma naší zbabělosti a lenosti. Ale jsme u toho všichni. Jsme svědci deautorizace.
Čtenáři, diváci… možná celé publikum už dnes nemá čas, nebo ani chuť jít do hloubky. Kritické myšlení ustupuje emocím, povrchním soudům a rychlým názorům. Možná je to dané dobou, možná procházíme nějakou zásadní celospolečenskou proměnou. Ale jedno je jisté – děje se to a děje se to masivně.
Mění se role médií. A zatímco bojují o pozornost, vliv a finanční přežití, začínají hrát velice nebezpečnou hru, která jde proti našim hodnotám, proti hloubce, proti respektu, proti lidem, proti lásce. Z jednoduchých nálepek se stávají soudy. Z osobností se stávají „nepohodlní dezoláti“, „antivaxeři“, „trumpovci“, „babišovci“, „sluníčkáři“, „ekoteroristi“ – podle toho, kdo zrovna mluví, a kdo se snaží ovládnout pozornost.
A otevřená diskuse se mění v marketingové bitevní pole, kde už vůbec nejde o pravdu, ale o vítězství dosahu, prokliků a peněz. Jsme v době, kdy už nerozhoduje hloubka argumentu, ale síla nálepky.
Co se vlastně děje
V rámci tohoto procesu jde vlastně o další cílenou manipulaci, kdy je médium, osoby, firmy nebo celá skupina vystavena systematicky různým tlakům manipulace.
„Deautorizace je dnes silný nástroj vlivu, protože ať už jde o boj firem mezi sebou, politické soupeření, nebo třeba i záměrnou manipulaci veřejným míněním. Když autorita konečně padne, její komunita se oslabí – zákazníci odejdou, což pak otevírá prostor někomu dalšímu nebo zcela nové ideji.“
- Začne se zpochybňovat autorita osoby třeba nálepkou. Někdo je „Dezolát“, „Chcimír“, „Extremista“, „Konspirátor“, „Proruský troll“, „Fašista“ nebo „Nácek“, „Sluníčkář“, „Ekoterorista“, „Popírač“, „Buzerant“.
- Další možností je diskreditace hodnot nebo myšlenky. Toho se jednoduše dosáhne zesměšňováním, bagatelizováním, šířením zkreslených nebo falešných informací. Jednoduše se vytvoří taková toxická atmosféra, že názory dané osoby jsou hloupé, zastaralé, směšné nebo dokonce nebezpečné.
- Tento jev můžete vidět nyní v médiích hodně rozšířeně, cílem je vyvolání sociální izolace. Tím, že se zdůrazňuje, jak se od dané osoby odvracejí její spojenci, podporovatelé, známé osobnosti, celebrity či firmy, vzniká efekt izolace, kdy je stále těžší postavit se za tuto osobu, aniž by člověk vypadal špatně nebo hloupě před ostatními. Hezké je vidět toto chování zvláště u voleb, kdo koho volí je nyní radši tabu, nikdo tomuto chování deautorizace nechce osobně čelit.
- Pak tu máme emoční averzi, kdy pomocí emocí, zejména hněvu, strachu nebo odporu, média dosahují toho, že lidé vůči autoritě zaujmou instinktivně odmítavý postoj, aniž by si ji racionálně ověřili nebo o ní vůbec přemýšleli.
Takže tak dnešní média, politici a vlivné skupiny pracují na tom, aby docílily efektu opakovaného tvrzení – když něco slyšíte dostatečně dlouho, začnete tomu postupně věřit. Možná vás zaujme i můj straší článek: Temná data – Hranice mezi pravdou a iluzí v organizacích o temných datech, také to s tímto tématem souvisí.
Historie deautorizace
Můžeme jít zpátky do minulosti k tomuto tématu a najdeme celou řadu podobných manipulací:
Ve středověku najdeme „Kacíře“ nebo „Heretika“ v této době s jednalo o silná slova, protože tehdy víra znamenala téměř vše. „Čarodějka“ bylo také podobně silné emoční označení, které okamžitě vyřadilo člověka z jakékoliv společnosti.
Za komunismu jsme tu mělo „Buržoazní živly“, „Disidenty“ a „Nepřítele lidu“ postačilo označení za kapitalistického příznivce a bylo vymalováno, ztráta důvěryhodnosti a izolace od společnosti byla okamžitá.
Tyto historické příklady ukazují, jak snadno a rychle dokáže společnost či mocenské struktury použít jednoduché nálepky k deautorizaci svých oponentů, aby dosáhly izolace, ztráty důvěry a faktického umlčení člověka nebo celé skupiny lidí.
Pěstujme kritické myšlení, prosím!
Bohužel je deautorizace silný nástroj vlivu, protože ať už jde o boj firem mezi sebou, politické soupeření, nebo třeba i záměrnou manipulaci veřejným míněním. Když autorita padne, její komunita se oslabí – zákazníci nebo voliči odejdou, což pak otevírá prostor někomu dalšímu nebo zcela nové ideji.
Víte, když se nad tím zamyslím, vnímám to tak, že zde ryba smrdí od hlavy. Jakmile to začne používat nějaký politik, klíčová osoba, celebrita, vedení médií jako systematickou metodu manipulace, už v tom jede každý. Je tedy na nás lidech, voličích, posluchačích, divácích, ale i zákaznících, abychom toto chování netolerovali, protože vede pouze k horšímu vnímání naší společnosti jako celku a k jejímu postupnému rozpadu.
A právě proto je dneska tak důležité rozvíjet naše kritické myšlení, nenechat se chytit do pasti jednoduchých nálepek a vždycky trvat na otevřené a férové debatě, samozřejmě pod podmínkou, že máte rádi sebe a lidi kolem sebe.
Co dělat, když čelíte deautorizaci?
Základem je důsledná a systematická práce na vlastní důvěryhodnosti a transparentnosti. Je třeba komunikovat aktivně, nenechat prostor těmto spekulacím a nepodceňovat sílu kritického myšlení – nejen u sebe, ale hlavně u lidí kolem vás. Svou komunitu je potřeba připravit a ukázat jí, že deautorizace je reálná hrozba, která může přijít kdykoliv a na kohokoliv.
Důležité je včas rozpoznat, co se děje – protože čím později to člověk pochopí, tím těžší je napravit škody, které už vznikly. A ano, je pravda, že spousta lidí se raději stáhne. Nechtějí totiž hrát tuhle špinavou hru!
V době, kdy může každý bez jakékoli právní odpovědnosti pronášet soudy, nálepky a očerňovat druhé, je nesmírně těžké se bránit a zůstat silný. A právě kvůli tomu se nám z veřejného prostoru stáhla řada intelektuálů, vědců, umělců i odborníků – lidí, kteří měli společnosti co říct, mohli pomoci narovnat nebo obohatit debatu a zmírnit tak tuto polarizaci.
Nemůžeme jim to mít za zlé. Svou odbornou práci dělají skvěle. Ale něco se v té naší společností opravdu kazí. A záleží na nás, jestli to necháme být.
„Když máš názor, čel mu! Stůj si za ním! Nemusíš se stydět za to, co si myslíš! Jen si uvědom – v dnešní době to není samozřejmé. Ale právě proto to dává smysl. Buď hlasem, ne jen ozvěnou!“
