Víte, dnes se mediace chápe jako alternativa k soudu. Je logicky rychlejší, levnější, méně formální. To je pravda, ale je to pouze povrch. Za pěti pravidly, která popisuji níže, stojí jeden filozof, kterého jsem k tématu firemní mediace tak trochu přizval a záměrně.
Hans-Georg Gadamer psal o porozumění mezi lidmi obecně, tedy o nauce o porozumění a výkladu, ale jeho pojmy sedí na mediaci rodinné firmy přesněji než většina příruček, které jsem za dvacet let na toto téma přečetl. Zároveň si dovoluji název článku nazvat určitým tajemstvím, protože úspěšná mediace je odvislá od kvalit mediátora.
Mediátor není soudce
Nejčastější omyl klientů, kteří netrpělivě čekají až přijdu, vyslechnu obě strany a řeknu, kdo má v místnosti pravdu. Takto to opravdu nefunguje. Dokonce někdy organizátor firemní mediace je ten, jež ve vzniklém sporu má na něm významný podíl.
Gadamer tvrdil, že nikdo nevstupuje do rozhovoru s prázdnou hlavou. Vždycky si neseš předsudek, očekávání, zkušenost, vzorce z minulých případů. Osvícenský ideál nestranného pozorovatele bez předpokladů je podle něj iluze. Řešením není předstírat neutralitu. Řešením je znát vlastní předsudky natolik dobře, že tě neřídí skrytě.
Proto na začátku každé mediace vnitřně pojmenuji nahlas, co si o situaci myslím já. Ne abych to prosadil, ale abych to měl mimo sebe, viditelné a kontrolovatelné. Dobrý firemní mediátor je ten, jež umí přesně popsat svůj stín, své předsudky, své strachy a ví, kdy je řízen vzorcem nebo úsudkem, který není jeho.
Konflikt má více vrstev
Jako příklad uvedu rodinnou firmu, kde se otec a syn hádají o to, kdo bude podepisovat faktury nad sto tisíc. To je vrstva první, ta viditelná. Vrstva druhá je otázka, jestli otec vůbec věří, že syn firmu a některé rozhodovací procesy zvládne. Třetí vrstva je, že se otec bojí vlivu jeho manželky na rodinné podnikání. Další vrstva jsou vztahy mezi manželkou a několika příbuznými v řízení jiného oddělení atd.
Gadamerův hermeneutický kruh říká, že celku rozumíš přes části a částem přes celek. Nikdy ne najednou. První dojem o konfliktu, což zde představuje onen limit na faktuře mi dá rámec, ve kterém čtu detaily „proč zrovna sto tisíc a proč zrovna teď? Detaily pak opraví můj první dojem „předporozumění“, tohle není o penězích, je to o důvěře? Kdo se drží prvního dojmu, řeší jen vrstvu první a hádka se za tři měsíce vrátí v jiné podobě.
Ticho jako pracovní nástroj
V napjaté schůzce přijde moment, kdy nikdo nic neříká. Nezkušený facilitátor to ticho vyplní otázkou nebo shrnutím.
Gadamer však popisuje opravdový rozhovor jako proces, který vede účastníky, ne naopak. Dobrý rozhovor jde tam, kam ho vede věc sama. Totiž věc, když chvilku posečkáte má snahu se řešit vlastní energií. Firemní facilitátor, který toto ticho přeruší, tlačí rozhovor tam, kam si myslí, že má jít, že má směřovat. Tím mu udává tempo, směr a dynamiku, a to je stejný problém jako je v prvním odstavci mého článku. Já ho nechávám být. Ticho je prostor, kde si lidé rovnají myšlenky, které by pod tlakem řeči nikdy nevyslovili.
Pevná pravidla firemní mediace
Kdo mluví první a jak dlouho. Co se stane, když někdo zvýší hlas. Tyhle věci nastavuji na úvodní schůzce, ne v okamžiku, kdy už oheň hoří. Říkám tomu pravidla bezpečného rozhovoru. Gadamerova analýza hry říká, že ona hra funguje jen tehdy, když se hráči jejím pravidlům odevzdají. Pravidla tak nejsou omezení hry, jsou to podmínky, díky kterým hra vůbec může začít. Když pravidla vzniknou za klidu, obě strany je respektují i v afektu. Když je vymýšlím improvizovaně uprostřed hádky, přestávám být tím, kdo drží hru, a stávám se hráčem.
Dohodu podepíšeme teď a tady, tečka!
Sepsat závěry na místě, se souhlasem obou stran, než schůzka skončí. Gadamerovo splynutí horizontů popisuje moment, kdy se dva odlišné pohledy, generace zakladatele a generace nástupce, setkají a vznikne třetí, jejich společný horizont. Ten moment je ale křehký a existuje jen chvíli, je to splynutí, souhra a okamžik harmonie. Odklad o týden znamená, že se horizonty zase rozpojí a každá strana si odnese jinou verzi toho, na čem se domluvili. Papír „dohoda“ podepsaný na místě zafixuje shodu, dokud ještě existuje.
Osobnost firemního mediátora je právě toto pojítko, tento dočasný harmonický prvek, díky kterému se strany dokážou dohodnout. Jeho odchodem se jeho energie vytrácí a misky vah na obou stranách se mohou opět naklonit jedním nebo druhým směrem.
Někdy i sebelepší dohoda nezajistí další průběh situace. Strany ji někdy opět poruší, proto mediace musí přejít do další fáze poradenství, aby strany svoji pozici v nové dohodě upevnily.
Závěrem
Tahle pravidla jsou moje postřehy z mé práce firemního mediátora. Gadamer, jako i další inspirativní osobnosti, mi k tomu dal jazyk a pochopení, zapadajícího do kontextu. Firemní mediace tak nadále zůstává řemeslem. Řemeslo, které rozumí svým vlastním základům, se dělá jinak než řemeslo, které jen opakuje postupy z kurzu.
