📖 16 min. čtení

S těmito manažery se každý z nás potká na naší kariérní cestě. Každá etapa jejich vývoje je vlastně důležitá a za to kde se nachází nemohou, nevědí o tom a o dalším postupu často ani nic netuší. Jejich vývoj je složitější, ale stav, kde se nyní nachází nemusí být trvalý.

Manažerské mistrovství

Každý individuální, ale i společenský vývoj má své etapy, mně se líbí přirovnání pana Davida Hawkinse, který rozvojové etapy vědomí shrnul do své práce a publikací. Ze studu a viny, postupně k apatii a posléze smutku. Ze strachu a touhy k hněvu a konečně z pýchy ke klíčovému zlomu odvaze. Každá etapa má svůj klíčový význam a potřebu překonat na cestě k manažerskému mistrovství.

Určitě opět vnikne zajímavá debata, že ti nejvíce zvláštní, nějakým způsobem uhnutí manažeři, lídři dosáhli těch nejvyšších met, inovací, změn, postů apod. Musíme se ale na jejich život koukat s odstupem a více s nadhledem toho, jaký byl jejich osobní život, úroveň štěstí, úspěch versus ostatní aspekty života, kvalita vztahů a samozřejmě zdraví atd. Tam už taková pozitiva nenacházíme. Hodně z nich končí osamoceně a v zapomnění

Rovnováha osobního a pracovního života, úroveň štěstí a pracovního naplnění, fungující vztahy napříč a neposledně náš duchovní a fyzický, emocionální stav. Při pohledu na přehled manažerů, kteří formují dnešní firmy a patřící na ty nízké stupně vědomí možná i někoho zamrazí, ale možná právě toto uvědomění je osvobozující a je třeba na něm aktivně pracovat.

Pojďme k přehledu manažerského vědomí:

Zahanbený manažer

Všichni máme občas určité prožitky bolesti ze ztráty naší tváře, z toho, že se cítíme zdiskreditováni nebo jako manažer se cítíme k ničemu. Při studu svěšujeme hlavu, plížíme se a přejeme si, aby nás nikdo neviděl.

Osobnost manažera, u níž dominuje stud, je nesmělá, samotářská a také introvertní. Bohužel někteří krutí jedinci využívají stud jako svůj nástroj a jejich oběti se často samy stávají krutými. Někteří stydliví jedinci kompenzují tuto svou vlastnost perfekcionismem a přísností, stávají se vzteklými a nesnášenlivými k okolí.

„Nezdar není hanbou, hanbou je strach z pokusu.“ — Ivan Vladimirovič Mičurin

Vzhledem k tomu, že stud snižuje celkovou hodnotu osobnosti, má za následek sklon k dalším negativním emocím, a proto často produkuje falešnou hrdost, hněv a pocit viny. Hanba je také reflexní sebenenávist, která, když se obrátí směrem ven, může mít za následek vážné, dokonce vražedné agrese.

Takový manažer má pak tendence být spíše depresivní, odsuzující a celkově negativní. Cítí se bezcenný a je zde patrná forma sebenenávisti a sebeobviňování. Nalezneme zde také ale narcistické orientace, tendenci cítit, že je středem života a výrazné zaměření na sebe samého.

Sebeobviňující manažer

Vina je také často používaná v naší společnosti k manipulaci a trestání a projevuje se různými formami, jako jsou výčitky, sebeobviňování a celá škála symptomů pocitu oběti. Mnoho manažerů zápasí s pocitem viny celý život, zatímco jiní se zoufale snaží uniknout tím, že ji amorálně zcela popírají.

Převládající pocit viny vede k přehnanému zabývání se hříchem. Pocit viny vyvolává hněv. Tento manažer zažívá pravidelně velkou dávku vlastního sebeodsuzování, člověk si myslí, že je špatný, zlý, a že vše kolem vnímá jako mstu. Vina patří mezi naučené chování a může být získána ze společnosti nebo od rodičů. Manažer se může vnímat jako nehodný, nesympatický a bezcenný, který je nenáviděn a nezaslouží si odpuštění.

„Být bez viny je velká útěcha.“ — Marcus Tullius Cicero

Vina má formu pokání, sebenenávisti, psychického a fyzického sebetrestání, sebezapření, a posiluje závislosti. Jedním ze způsobů, jak manažer zpracovává vinu je, že jejich projekce je směřována ven, takže vlastní popřené motivy a emoce jsou viděny jako tam někde venku, a tudíž cílem oprávněné nenávisti a pomstychtivosti.

Takový manažer má pak tendence trestat sebe nebo ostatní, projektovat své pocity a zažívat jakési požitkářství v lítosti. Lpí na své manažerské pozici, předvádí se. Dokáže být také patřičně hrubý, dokáže krutě zakročit proti sobě a ostatním. Někteří dokážou také být zlomyslní, krutí, pomstychtiví a chamtiví.

Apatický manažer

Tato úroveň manažera se vyznačuje zoufalstvím následovaným beznadějí. Svět kolem něj vypadá chmurně, náplní života je zármutek. Apatie je forma beznaděje. Oběť je ubohá, postrádá zdroje, ale také celkovou energii. Bez vůle tito zoufalí manažeři jen tupě zírají, nereagují na podněty.

Toto je úroveň vyvrženců firem a organizací. Apatičtí manažeři jsou závislí. Lidé s apatií jsou obtížní a okolí je pociťuje jako přítěž. Apatie je úroveň opuštění naděje a jen málokdo má odvahu skutečně se jí podívat do tváře. Apatie naznačuje velmi nízkou dostupnost energie a celkového zájmu. Laxnost nebo lhostejnost může být přenášena i jemnými prostředky. Jaký to má smysl? je někdy nakažlivý postoj.

„Největší hrozbou pro naši budoucnost je apatie.“ — Jane van Lawick-Goodall

Apatický stav signalizuje poruchu, která vede k uchýlení se k výmluvám. To může také vést k sebestředné osobnosti, která je pasivní, nefunkční, a visí na závislých vztazích. Sebeudržující klesající spirála může vyústit v zoufalé pokusy přežít, včetně lpění na nesprávném vztahu.

Podstatou této poruchy je neschopnost nebo odmítnutí přijmout osobní odpovědnost, což má za následek vinu, stud a nízkou energii, což může skončit jako sociální závislost. Nedostatek dovedností potřebných pro práci vede k pravidelným pádům do těžké deprese.

Progresivní sestupná spirála často nakonec vede ke konfrontační sociální krizi, jako je rozvod, ztráta zaměstnání, bankrot, hospitalizace. Charakteristikou takové manažera je obviňování, projekce nemohoucnosti cokoli udělat. Je oběť, v souhrnu dominantní lhostejnost, slabost, odmítající řešení, pohodlnost a lenost a celkový pesimismus. Apatický manažer je také nepružný, pasivní a odmítající pomoc. Chování s tendencí série výmluv.

Sklíčený manažer

Tohoto manažera definují tři hesla smutek, ztráta a malomyslnost. V určitém časovém období ji zažila většina z nás, ale ti, kdo na této úrovni setrvávají, prožívají život v neustálé lítosti a depresích. Je to celková úroveň truchlení a výčitek vztahujících se k minulosti. Prohra je přijímána jako součást života. Vede často ke ztrátě zaměstnání, přátel, rodiny, příležitosti a také peněz a samozřejmě zdraví.

Čím větší jedinečnost je přikládána vztahu či požadovanému objektu či osobě, tím větší je potenciál pro žal a ztráty. Strach ze ztráty přispívá k závislosti na majetku, jakož i pocitu důležitosti či na společenských atributech úspěchu, jako jsou peníze, sláva a uznání.

„Ze smutku se nezrodí žádný čin.“ — Stefan Zweig

Štěstí je vnitřní psychologická odměna za dosažení vnějších cílů a je chyba si myslet, že zdroj štěstí je tam venku namísto uvnitř sebe. Smutek či ztráta, jako každá stresující situace v životě, může být viděna jako cenná příležitost k růstu a čas na přehodnocení hodnot a cílů. Nesprávné pochopení smyslu ztráty může mít za následek pocit marnosti a nicoty.

Některé formy smutku mají co do činění s reálnou nebo imaginární ztrátou osobních vlastností, jako je mládí, fyzická síla, zdraví nebo dokonce ztracené příležitosti a politování nad neúspěšnými podniky, minulými selháními, nebo nešťastnými rozhodnutími.

Takový manažer vnímá život jako jednu velkou ztrátu, doufá ve změnu. Pocit prázdnoty, zdroj štěstí je tam někde venku. Život je hořký a plný problémů. Odmítnutí žít v přítomnosti a lpět na minulosti. Budoucnost nemá žádnou reálnou perspektivu.

Vystrašený manažer

Strach dnes marketingově řídí většinu světa, burcuje k nekonečné aktivitě. Strach z nepřátel, ze stáří nebo smrti, z odmítnutí a nespočet sociálních obav jsou v životě většiny lidí nejsilnějším motivujícím činitelem.

Když se strach dostane do centra pozornosti, neustálé znepokojující události ho jen přiživují. Strach se stává posedlostí a může nabýt jakékoli formy. Strach ze ztráty vztahu vede k žárlivosti a chronicky vysoké úrovni stresu, která se pak projevuje na zdraví.

Strach omezuje růst osobnosti a vede k blokaci a útlumu. Vzhledem k tomu, že povznést se nad strach vyžaduje silnou energii, postižení nejsou schopni dosáhnout vyšší úrovně bez cizí pomoci. Manažer trpící strachem hledá silnější vůdce, kteří se zdají být vítězi nad vlastním strachem, a tedy schopni vyvést jej z jeho otroctví.

„Stačí pojmenovat strach a strach zmizí.“ — Martin Petiška

Strach také rozvíjí emoční a fyziologické příznaky samotného strachu. To může přispět k rozvoji adaptivních schopností, ale když se strach vymkne kontrole, může se stupňovat až k hrůze, děsu a k ochromující panice. Strach jako převažující způsob chování je nepříjemný a je překážkou, která omezuje testování reality, což vede ke snížení hladiny vědomí.

Manažer žijící ve strachu je často vzrušený z jakéhokoli nebezpečí. Panika a přehnané reakce. Tendence vše dramatizovat, potřeba pozornosti a pomoci přežít. Všude vidí své nepřátele, má potřebu odolávat jim, bránit se a vyhnout. Potřeba stále vyhledávat útočiště.

Chamtivý manažer

Touha nás přiměje vynaložit velké úsilí k dosažení našich cílů nebo získání vytoužených odměn. Touha po penězích, prestiži nebo moci řídí životy mnoha těch, kteří se dokázali povznést nad strach, avšak z touhy učinili převládající motiv svého pracovního a osobního života.

Touha je také úroveň závislostí, v extrémní míře se touha stává důležitější než sám život. Oběť touhy si nemusí uvědomovat motiv svých pohnutek. Někteří lidé si vypěstují závislost na touze po pozornosti a obtěžují druhé svými neustálými požadavky a snahou přitáhnout jejich pozornost.

Touha je spojená s hromaděním a chtivostí. Touha je zjevně vyšší stav než apatie nebo zármutek, protože abyste něco dostali, musíte mít nejprve energii chtít. Touha může nastartovat manažera na cestu k úspěchu, a být tak odrazovým můstkem k vyšší úrovni jeho vědomí.

„Kdyby bylo několik společností méně chamtivých, lidé na nižším místě by mohli mít mnohem více.“ — Chris Martin

Sociální projevy potřeby a nedostatku se mohou spojit s vnějšími projevy, postoji a potřebami kontrolovat druhé, aby manažer získal hledaný pocit důležitosti a pozornost veřejnosti. Proto jsou potřeba a nedostatek vnitřně narcistické, i když se ve společnosti projevují zdánlivě altruistickými postoji. Sociální potřebnost vyjadřuje také osobnostní stopy manipulace, soutěživosti a vyhledávání společenského statusu.

Základním problémem tohoto manažera je vnitřní pocit nedostatku, který vede k chronické nespokojenosti a neustálému hledání. Tak chtivost vede k nenasytnosti, frustraci a úzkosti, stejně jako chamtivost, lakota, a chronická touha po majetku. Mnoho velmi bohatých a úspěšných manažerů upřímně přiznalo, že kromě fyzických vymoženosti, nejsou v podstatě o nic šťastnější, než byli jako studenti bez koruny v kapse.

Tento manažer se profiluje jako jedinečný, jeho hlavní mantrou je zisk a bohatství. Neustálé dožadování se. Potřeba zažít slávu, dobytí místa nebo území, touha po popularitě a neukojitelná potřeba mít a vlastnit. Potřeba své velikosti, nápadnosti a výjimečnosti. Dalším životním mottem je potřeba změnit celý svět.

Zlý manažer

Hněv může vést buď ke konstruktivnímu, nebo destruktivnímu činu. Jakmile se lidé vymaní z apatie a zármutku, aby překonali strach jako způsob života, začnou něco chtít. Touha vede k frustraci, ta opět k hněvu. Hněv proto může být nástrojem, jehož pomocí se deprimovaný manažer nakonec odrazí na cestu ke svobodě.

Hněv se však nejčastěji projevuje jako odpor a pomsta, a proto je prchlivý a nebezpečný. Hněv jako životní styl přijali podráždění, výbušní manažeři, kteří jsou přecitlivělí na urážky a stávají se sběrateli nespravedlnosti, jsou hádaví, agresivní nebo konfliktní.

Frustrace je důsledkem přehnaného hodnocení důležitosti tužeb. Rozzlobený člověk se může rozzuřit podobně jako neuspokojené dítě. Hněv snadno vede k nenávisti, která má ničivý účinek na všechny oblasti lidského života.

„Zlo o dobru ví, ale nikoli dobro o zlu!“ — Franz Kafka

Pro lidi, kteří se cítí vnitřně slabí a zranitelní, hněv vypadá jako pevnost, zatímco silní lidé vidí hněv jako primitivní, vulgární slabost, která se jim nelíbí, a je vnímán jako projev nezralých manažerů. Sám o sobě je hněv pouze subjektivní emoce, kterou se ve skutečnosti nic nedokáže, na rozdíl od používání rozumu a zdrženlivosti.

Asi každý zažil nějakého takovéhoto manažera, ale pojďme si shrnout jeho základní profil. Nekontruje své emoce, cíleně zastrašuje a trestá. Systematické očerňování ostatních s tendencí vše dramatizovat. Potřeba dokazovat si a mít vždy pravdu.

Pyšný manažer

Hrdá pýcha a pýcha, vlastnosti si blízké, z nichž první je převážně pozitivní a druhá převážně negativní. Je to úroveň, po níž dnes touží většina manažerů. Na rozdíl od nižších energetických hladin se manažer cítí pozitivně, když dosahuje této úrovně. Zvyšuje se jeho sebevědomí, a to je balzám na všechny bolesti, které zažil na nižších úrovních vědomí. Hrdá pýcha vypadá dobře, a ví to. Manažer se předvádí na cestě životem a kariérou.

Problémem je, jak říká známé rčení: „Že pýcha předchází pád“. Pýcha je defenzivní a zranitelná, protože závisí na vnějších podmínkách, bez nichž může náhle spadnout na nižší úroveň. Naduté ego je při útoku zranitelné. Pýcha zůstává slabá, protože může být svržena z piedestalu zpět ke studu, který je hrozbou, že zažehne strach z porážky a ztráty hrdosti.

Odvrácenou stranou hrdé pýchy je arogance a odmítání. Tyto vlastnosti zabraňují růstu. S pýchou je uzdravení od závislosti nemožné, protože pýcha zabraňuje sebereflexi, přiznání si, že se manažer potýká s emocionálními problémy nebo má charakterové vady.

„Hrdost a pýcha jsou zkázou svého pána.“ — Leydenský papyrus

Pýcha přináší uspokojení, přesto ale představuje ještě překážku na cestě k pevné zemi odvahy, která leží ještě nad strachem, protože je nezranitelná. Sebeúcta pýchy spočívá v přehnaném mínění o sobě spíše než v realitě. To znamená, že ego vyhledává potvrzení, která se opírají o nespolehlivé názory.

Tento manažer je pyšný, má potřebu cítit se být víc než ostatní. Je důležitý, obdivovaný a výjimečný. Jeho schopnosti jsou pozoruhodné a speciální. Je lepší než vy. Má tendenci mít pravdu a vždy prosadit svůj výhradní názor. Mít úspěch je pro něj normou.

Odvážný manažer

U tohoto manažera se již poprvé objevuje jeho vnitřní moc. Na úrovni odvahy manažer získává skutečnou vnitřní sílu. Proto je to také úroveň růstu. Je to zóna zkoumání, uskutečnění, statečnosti a také odhodlání. Na všech předchozích nižších úrovních se svět zdá beznadějný, smutný, děsivý nebo frustrující. Ale na úrovni odvahy se na život pohlíží jako na vzrušující, fascinující a podnětný.

Odvaha znamená ochotu zkoušet nové věci a vypořádat se s životními změnami a výzvami. Na této úrovni samostatnosti je člověk schopen uchopit životní příležitost a efektivně ji využít. Je zde nová schopnost čelit strachu nebo povahovým vadám a jim navzdory pokračovat v růstu.

„Měj odvahu aby hluk ostatních názorů nepřekřičel tvůj vlastní vnitřní hlas.“ — Steve Jobs

Manažeři na této úrovni vracejí do světa tolik energie, kolik si jí berou. Úspěchy vedou k pozitivní zpětné vazbě, sebeúcta a sebevědomí přinášejí posilování vlastních schopností. Tady začíná produktivita a tvořivost.

Vnitřní poctivost přináší úlevu od negativních emocí nižších oblastí. Úzkost, strach, nejistota a pocit viny se zmenší stejně jako frustrace, zlost a vztek. Negativní emoce jsou nyní nevítané a nepříjemné jak u sebe, tak i u ostatních.

Manažer na úrovni odvahy je na dobré cestě stát se manažerem neutrálním, protože se vyznačuje osvobozením se z předchozích druhů manažerů. Lidé s neutralitou mají smysl pro dobro. Charakteristickým rysem manažera této úrovně je víra v životaschopnost tohoto světa.

Je to úroveň bezpečí. S lidmi na této úrovni se snadno vychází, spolupracuje a přátelí, protože je nezajímají spory, soutěžení, ani nemají snahu obviňovat druhé. Jsou klidní a v podstatě citově nenarušení. Tento postoj nepotřebuje posuzovat druhé a necítí nutnost ovládat chování ostatních. Neutrální lidé přisuzují svobodě vysokou hodnotu, a jsou nesnadno manipulovatelní.

Gloria in excelsis Deo!

Článek vytvořen s přispěním hlavního zdroje: Moc versus síla. Hawkins David R. Veritas Publishing

Photo by Bill Mackie on Unsplash
- Reklama -