Jak víte, mám ve zvyku otevírat témata možná hlouběji, než by si leckdo na svém blogu asi dovolil. Ale jiný už nebudu. Nechci zůstávat u povrchu a už mě to vlastně ani nejde. A ani vy, kteří to čtete, asi nejste ti, kdo hledají jen jednoduché a povrchní odpovědi.
Slovo trauma v naší společnosti pořád působí jako něco, co se týká jen těch nějak nešťastně „zlomených“ nebo extrémních a ojedinělých případů. V kultuře sluncem dnes zalitých Instagramů, TikToků motivačních hesel a krásných a idealizovaných rodinných příběhů se slovo trauma prostě nehodí, protože ruší ten obyčejnými temperovými barvami namalovaný obraz dokonalosti.
Traumata v rodinných firmách
Jenže právě nepojmenovaná, nevyslovená, nevyřešená a pečlivě traumata rodinného původu se v rodinném podnikání dědí možná častěji než majetek. Plynule a klidně přelévají se z jedné generace do druhé, jako tichý potůček, který pod povrchem nese napětí, stud, výčitky nebo staré vzory.
Vše se pak mísí s našimi emocemi, reakcemi i rozhodnutími tak přirozeně, že nás ani nenapadne je zpochybňovat, vlastně proč. Většinou máme za to, že to „jsme my“ „já“ a že ty vzorce, postoje, impulzy a konflikty vycházejí z nás, z naší osobnosti.
Ale pokud důsledně nepoznáme skutečný zdroj všech těchto zranění, nikdy nedokážeme přesně odlišit, co je skutečně naše a co jsme pouze převzali a často zcela nechtěně sebou stále nosíme.
Proces usmíření jako cesta k uzdravení rodinných traumat
Tato část může být pro vás nejtěžší a byla i pro mě věřte. Právě zde shrnuji vše, co jsem na toto téma sám prožil, načetl, vyzkoušel, zkoumal v konzultacích i osobním koučování. Je to doslova esence mé letité praxe, ale i usilovného osobního hledání.
A mé zjištění pro vás je následující:
Když z nějakého důvodu odmítáme své rodiče, nebo se od nich vědomě odvracíme, často tím ztrácíme i kontakt s částí sebe sama. Odpojujeme se nejen od nich, ale i od toho, co jsme z nich převzali, a to v dobrém i zlém. Ztrácíme totiž tak přístup k části své identity.
Neuropatolog Michael Merzenich upozorňuje, že učení nových dovedností, za vhodných podmínek může změnit stovky milionů, možná miliardy synaptických spojení v mozku. Jinými slovy, naše „mozkové mapy“ se mohou přetvářet. Když se tato nová mapa ustálí, začínáme jinak myslet, jinak cítit a také jinak reagovat. Zkušenost se opakováním zapisuje do našeho nitra a stává se novou přirozeností.
Proč přetvářet naše mozkové mapy? Protože podobnou myšlenku nabízí i Norman Doidge. Psychoanalýza je podle něj procesem, v němž se z vnitřních „přízraků“ stávají „předci“. Jinak řečeno, dokážeme-li zpracovat naše vlastní generační traumata, přestanou nás navždy pronásledovat. Přestávají tak ovládat náš život a stávají se tím, čím mají být, pouze naší historií. A tu pak můžeme přijmout, uznat a pustit dál.
Zastavte vlastní trauma
I zde se můžete v klidu zastavit a říct si, „tak tohle se mě netýká“, ale každý si máme co zpracovat, věřte mi. Možná také máte opačný pocit, že byste raději žvýkali hrst hřebíků, než byli k rodičům laskaví. Chápu to a rozumím tomu, ale tenhle krok prostě nelze a nemůžete obejít. Ať už vám zabere týdny nebo roky je naprosto nezbytný.
Narušené vztahy často vyrůstají z nepojmenované bolesti rodinné historie. Ta se předává z generace na generaci, nenápadně, ale systematicky a vytrvale. Opakuje se, dokud někdo nesebere odvahu přestat soudit, otevřít zablokované srdce a podívat se na své rodiče se soucitem a pochopením. Ne s výmluvou, ne s popřením, ale se slitováním. Právě tam se rodí uzdravení. Tam se začíná měnit příběh a nejen osobní. Změní se i váš pracovní život, vztahy, podnikání, doslova všechno.
Asi bych mohl můj článek ukončit už tady. Všechno důležité zaznělo. Ale to by bylo až příliš jednoduché. A popravdě – málokdo chce jít přes tuhle čáru, tuhle hranu. Většina lidí se zastaví právě tady. A tak i vám dávám možnost volby, buď přestat číst, anebo se do toho ponořit ještě hlouběji. Je to pouze na vás.
Nová mapa = Vaše nové já
Mozek se dá změnit, věřte nebo ne. Nejen zkušeností, ale i představou. Když si něco detailně představujeme, aktivují se v mozku stejné oblasti jako při našem skutečném prožitku. Například zraková kůra pracuje podobně, jako kdybychom danou činnost opravdu vykonávali. Nezáleží tedy na tom, jestli něco doopravdy zažíváme – podstatné je, jestli si to dokážeme dostatečně živě představit. Dopad je překvapivě podobný.
Naše představivost je začátek nového začátku. Co si dokážeme v mysli vytvořit, to se stává možností. Podle již zmiňovaného neurovědce Normana Doidgea právě tyto zkušenosti ať už skutečné, nebo hluboce představované, vytvářejí v mozku ony plastické změny. Říká jim epigenetické intervence, již jsem o epigenetice psal v podobně laděném článku. Patří sem například vizualizace, meditace nebo soustředění na pozitivní a radostné myšlenky.
Nemůžeme změnit svou DNA. Ale můžeme ovlivnit, jak se tato DNA projevuje, jak se čte. Měníme tím způsob, jakým naše tělo i mysl reagují na svět.
A pokud je váš vztah z nějakého důvodu s rodiči napjatý, nemusíte se toho děsit. Není třeba čekat, že se „ONI“ změní. Ta klíčová změna se má a musí odehrát ve „VÁS“. Možná zůstane vztahová dynamika stejná, ale najednou bude vaše perspektiva jiná. Vaše reakce se tak změní. A právě to je ta nová mapa, po které se teď znovu vydáte.
Evoluční biologové upozorňují, že amygdala, centrum mozkového poplachu, využívá téměř 2/3 svých neuronů k vyhledávání hrozeb. Z toho plyne jeden zásadní fakt, že naše všechny negativní, ohrožující nebo krizové zážitky se ukládají do paměti mnohem snáze a trvaleji než všechny ty příjemné, milé, plné lásky a pochopení. Tento jev se nazývá negativity dominance – dominance všeho negativního.
Neuropsycholog Rick Hanson to shrnuje trefně:
„Mysl je jako suchý zip pro negativní zážitky a jako teflon pro ty pozitivní.“
A právě proto potřebujeme vědomě pracovat s tím, co si do mysli vkládáme. Nová mapa našeho já se nezačne tvořit zvenku. Začne v tichu a uvnitř.
Usmíření s rodiči a rozvoj podnikání
Toto bude možná jedna z nejsilnějších lekcí, které na své cestě potkáte:
To, co na svých rodičích nejvíce odsuzujeme, co se nám zdá nepřijatelné, nesnesitelné, toto vše má tendenci se znovu objevit v našem vlastním životě. Jako neviditelné, nechtěné dědictví. Míváme pocit, že čím víc se od rodičů odtáhneme, tím spíš povedeme jiný život. Že se tím vyhneme všem jejich chybám a nedokonalostem. Ale skutečnost bývá často opačná:
„Čím víc se od nich vzdalujeme, tím víc se jim v něčem podobáme.“
Nevědomě a automaticky…
Být sám/sama smířený s rodiči znamená přijmout „TO“, co jsme od nich dostali, ale i „TO“, co jsme od nich nikdy nedostali. Přestat doufat, že minulost bude jiná. Přestat bojovat s tím, co bylo a mohlo být. A začít to vše v sobě doslova unést.
Když se hněváme na své rodiče, ve skutečnosti se často hněváme na sebe. Neseme v sobě jejich stíny, ale nechceme je vidět. A tak je promítáme ven. Na otce, na matku, na partnera, na kolegy… až nakonec na celý svět kolem sebe.
Usmíření však neznamená všechno zapomenout a rozhodně neznamená omlouvat chování, které bylo zraňující a ubližující, to po vás rozhodně nechci. Znamená to pochopit, že změna vztahu k rodičům není závislá na tom, co dělají oni, ani na tom, jací jsou. Změna závisí na vás a na našem vlastním postoji. Na vaší zralosti…
A právě tam se odehrává ten nejdůležitější pohyb. Uvnitř vás. Smíření není akt směrem ven, je to vnitřní alchymie, která mění způsob, jak vnímáme sebe sama. A z toho pak roste i náš vztah k sobě, práci, kariéře, podnikání, ale i ke všem lidem a celému světu.
Vydejte se na cestě k usmíření a osvoboďte se jednou pro vždy…
Zdroje
Wolynn, Mark. Trauma – nechtěné dědictví: jak nás formuje zděděné rodinné trauma a jak je překonat. Překlad Daniel Micka. Vydání první. Praha: Stanislav Juhaňák – Triton, 2017. 238 stran. ISBN 978-80-7553-129-2.
Röhr, Heinz-Peter. Narcismus – vnitřní žalář: vznik poruchy, průběh a možnosti jejího překonání. Překlad Petr Patočka. Vydání třetí. Praha: Portál, 2016. 158 stran. Spektrum; 23. ISBN 978-80-262-1080-1.
Brown, Nina W. Když narcisté zestárnou: jak vyjít se sebestřednými rodiči. Překlad Lucie Šavlíková. Vydání první. Praha: Portál, 2020. 174 stran. ISBN 978-80-262-1642-1.
