Firma neumírá v den, kdy se podá insolvenční návrh, obvykle umírá o pět, sedm, deset let dřív a obvykle v den, kdy majitel naposledy poslechl někoho, kdo mu řekl nějakou nepříjemnou pravdu, a rozhodl se, že příště už poslouchat nebude!
Od toho dne firma jede v „režimu setrvačnosti“, jak já říkám. Firma dobíhá, dočerpává zdroje, dokončuje poslední větší projekty. Zvenčí to samozřejmě nikdo nepozná, protože tržby ještě jsou a někdy i dočasně ještě rostou. Lidé přicházejí do práce, vše se jeví stabilně, ale uvnitř už běží hodiny postupného krachu.
Firma jako pacient, který si nepřipouští diagnózu
Když vedu někdy až bouřlivé diskuze s majiteli firem, ptám se jich, kdy naposledy jim někdo zvenčí řekl něco, co je vyloženě nazvedlo ze židle, naštvalo, a přesto si to nechali projít hlavou. Někdy se odmlčí a pak řekne větu, kterou slýchám poměrně často: „U nás to takhle vždycky fungovalo, takhle to tady děláme.“
Tahle věta je diagnóza firmy
Víte, firma, která se brání jakémukoliv vnějšímu pohledu nefunguje o nic hůř než konkurence. Funguje stejně dobře jako vždycky, jenže svět kolem ní se mezitím významně posunul, a ona to neví, protože si zavřela dveře na petlici. Symbolika těch dveří, je pro mě ta nejvíce přímá.
Tři dveře, které majitelé zabouchnou jako první
Existují tři místa, kde firma nejčastěji přestává poslouchat a kde zavírá svoje pomyslné dveře.
Prvním je její vlastní tým. Zaměstnanec, který by upozornil na problém, se bojí, že bude označen za rejpala. Manažer, který vidí, že proces nesedí raději mlčí, protože poslední, kdo něco navrhl, dostal za odměnu více práce a nulové poděkování. Firma si tak postupně vychová tým lidí, kteří říkají jen to, co chce jejich majitel slyšet. Tohle nemá s loajalitou nic společného.
Druhým místem je rodina. V rodinné firmě se problémy neřeší, protože by to narušilo doslova vše ostatní. Otec a syn spolu nemluví o tom, kdo rozhodne to či ono, protože oba čekají, že to nějak vyřeší čas. Sourozenci si nesednou k tomu, kdo dostane, jaký podíl, protože je to „brzo“. Nikdo nerozhodne obměnit někoho ve vedení, protože jsou to kamarádi rodiny. Jenže v rodinné firmě nikdy není brzo. Je jenom pozdě, nebo je to tzv. „vyřešené“.
Třetím místem je majitel. Čím déle firmu vede sám, tím více věří vlastnímu úsudku a tím míň si připouští, že ten úsudek mohl mezitím zestárnout spolu s ním. Úspěch, který kdysi přišel z odvahy zkoušet všechny ty nové věci, se promění v rigiditu, která brání zkoušet cokoliv jiného než osvědčené a roky vyzkoušené.
Všechny tyto tři dveře mají jedno společné. Zavírá je sám majitel, a to nejčastěji nevědomky, protože otevřené dveře bolí nebo z nich jde strach.
Proč pohled zvenku bolí?
Víte vnější pohled vždy bolí, protože nemá k firmě citový vztah. Nezajímá ho, kolik let jste u toho stroje nebi zlepšováku strávili noci. Vidí jen to, co tam dnes reálně je, co tam zůstalo.
Přesně proto je to k nezaplacení!
Když k firmě přijde nezávislý facilitátor a posadí majitele, nástupce a klíčové lidi k jednomu stolu, stane se něco, co se uvnitř firmy roky nepovedlo. Věty, které si každý myslel a nikdo je nevyslovil, konečně padnou nahlas a často i všechny. Facilitace není o tom, že by někdo cizí říkal firmě, co má dělat a jak. Je o tom, že facilitátor vytvoří prostor, kde to firma má možnost poprvé říct sama sobě.
Podobně funguje mediace tam, kde se konflikt ve firmě už roky jen odkládá. Spor o nejrůznější témata a kdo má poslední slovo, se nevyřeší tím, že se o něm bude mlčet další rok. Vyřeší se tím, že si ho někdo nezávislý sedne poslouchat a pojmenuje ho tak, aby z něj obě strany mohly odejít se ctí, a ne s pocitem prohry.
Personální audit není nepříjemná diagnostika firmy
Nejčastější věta, kterou slyším od majitelů před personálním auditem, zní: „My náš tým známe, to nepotřebujeme.“
Přesně tahle věta je důvod, proč ho potřebují.
Majitel firmy vidí svůj tým vždy skrz vztahy, které si k lidem za ta léta vytvořil, je v nich doslova utopený. Vidí loajalitu, historii a osobní sympatie, sem tam klíčové momenty, přes které se to vše stmelilo. Nevidí, že klíčová pozice ve firmě sedí na člověku, který dávno přerostl svou roli, nebo naopak na někom, kdo ji nikdy nezvládal a jen se to nikomu nechtělo řešit.
Personální audit není nástroj na propouštění. Je to nástroj, který ukáže, kde firma reálně stojí, ne kde si sám majitel myslí, že stojí.
Stejnou funkci může mít byznys koučink pro samotného majitele. Ne proto, že by byl špatný podnikatel, ale proto, že člověk, který firmu vede deset a víc let sám, potřebuje někoho, s kým si může nahlas srovnat všechny ty myšlenky, aniž by to zítra bylo předmětem drbů.
Rychlá strategie
Český majitel firmy má tendenci strategii řešit takzvaně za pochodu. Mezi dvěma schůzkami, o víkendu, v hlavě, když řídí auto. Výsledkem je firma, která nemá jasno v tom, kam jde, ale je v tom hodně zaneprázdněná.
Někteří naši sousedi jsou v tomto tématu již dále. V německém středním podnikání funguje jiný model. Vedení firmy si na strategii vyhradí jeden až dva intenzivní dny mimo provoz, s externím moderátorem, s jasnou agendou a s jediným cílem: přijít z místnosti s rozhodnutím, ne s dalším seznamem úkolů na příště. Žádné táhlé měsíční porady, které nikam nevedou. Krátká, tvrdá, řízená diskuze, po které se jde rovnou k akci.
Tenhle formát funguje i v malé české firmě. Nemusí to být nákladný proces na půl roku. Stačí jeden dobře vedený den, kdy se konečně řekne nahlas všechno to důležité.
Signál, který nesmíte přeslechnout
Jak píšu v úvodu mého článku, všechny tyhle důležité signály přicházejí roky předem. Zákazník, který si stěžuje na pomalost je označen za potížistu. Zaměstnanec, který navrhne změnu je umlčen větou o tom, jak to tu vždycky fungovalo. Mistr ve výrobě který otevře téma špatného dodavatele je odbyt tím, že na to „tohle není důležité“. Každý z těchto momentů jsou dveře. Firma je může otevřít, nebo je může zabouchnout ještě o něco pevněji.
Vaše otevřenost je vaše jediná záchrana
Majitel, který si zve k rozhodování nezávislého člověka, nepřiznává že selhal. Přiznává, že chce, aby firma přežila jeho vlastní omezení, protože každý člověk logicky nějaká má, i ten nejlepší. Naopak ta akceptace vnějšího pohledu je ta nejmoudřejší volba.
Otázka, kterou by si měl každý majitel položit dnes v pondělí nezní, jestli jeho firma jednou narazí na problém. Věřte mi, že narazí. Otázka zní, jestli tam bude v tu chvíli ještě někdo, kdo mu ho řekne nahlas, a jestli si to bude ochoten poslechnout.
