Rodinná gerontokracie v praxi rodinných firem
Osud a charakter České republiky podle mě neurčují progresivně naladění mladí lidé. Určují ho ti, kdo jsou v poslední třetině života. Příběh „generační války“ je totiž stejně starý jako lidstvo samo. Aristoteles napsal, že mladí „myslí, že vědí všechno, a sebevědomě to potvrzují“, zatímco starší lidé „žijí spíše v paměti než v naději“. Lidé dnes žijí déle a zdravěji, a to má důsledky pro celou zemi i pro bohaté rodiny.
V demokraciích platí jednoduchá rovnice:
Rozhodují čísla + časový cyklus je od voleb k volbám + demografické posuny mají váhu
Rodiny ale nejsou demokracie, jak jsem už mnohokrát říkal svým dětem. V rodinách to funguje jinak:
Rozhoduje moc a to, jak je spravovaná + zásadní je přístup těch, kdo moc drží + časové cykly se počítají v desetiletích, ne ve volebních obdobích
V rodinné firmě velmi řekl bych až „sakra“ záleží na tom, jaké vládnutí je právě zavedené. Pravidla rodinné správy se pohybují od nepsaných a nedokumentovaných by možná bylo přesnější slovo až po tak svazující, že se prakticky rovnají vyloučení z rodinného dědictví, dokud majitel nezemře.
Ve většině firem tak existují dlouhá období, kdy rozhodnutí starší generace zásadně ovlivňují mladší, a nezřídka i členy rodiny, kteří se ještě ani nenarodili.
„Nezdědíš rodinný podnik. Půjčíš si ho od svých vnoučat.“
Tento výrok se traduje jako citát rodiny Hermes a obrací obvyklou rodinnou bilanci vzhůru nohama. Místo nároku klade do středu správcovství, pokoru a časový horizont počítaný v desetiletích.
Právě v tomto bodě je nejdůležitější přístup toho, kdo momentálně drží moc. Pokud ztělesňuje postoj ve stylu Hermes, rozhoduje s ohledem na potřeby generací, které ještě přijdou. Může přizvat mladší členy rodiny k procesu rozhodování, i když formálně žádnou rozhodovací pravomoc nemají.
Tím dosáhne dvou věcí najednou:
Uzná, že mladší jsou zúčastněnou stranou + připraví je na roli správce
Celé roky jsem si myslel, že tento výrok razila rodina Hermes. Skutečnost je jiná. V roce 1971 jej napsal americký environmentální myslitel ve své knize „The Unforeseen Wilderness“, že skutečný ochránce přírody je ten, „kdo ví, že svět mu nebyl dán od otců, ale je mu půjčen od jeho dětí“.
Závěrem
V demokraciích lidé z velké části hlasují podle vlastního zájmu. Klesající porodnost znamená, že stárnoucí populace představuje čím dál větší zátěž pro mladé. Pokrok přitom není o „svržení starých“ mladými. Je o tom, že všichni chceme přece zanechat svět o něco lepší, než jaký jsme zdědili.
Právě proto může každý v rodině vyrůstat s jediným, jasným cílem: opustit svět lepší, než jaký našel!
